Ani později, ani jinde

V pořadí pátý román francouzské literární hvězdy Delphine de Vigan aspiroval na prestižní Prix Goncourt, které nakonec nezískal, přesto onen rok 2009 pro třiapadesátiletou de Vigan znamenal důležitý zlom.

Po světovém úspěchu debutu No a já (2007) totiž dokázala autorka nejen svou pozici potvrdit, ale čtenářskou obec rozšířit a další očekávání jen a jen znásobit. Nelze se divit, že – byť se čtyřletým odstupem – prošla výběrem Světové knihovny Odeonu, která vydala v jednom roce oba první romány.

Má cesta k Delphine de Vigan ale vedla přes chronologicky mladší titul, dramatické líčení vztahu dvou ženských postav, Podle skutečného příběhu. Vlastně ani netuším, proč jsem s četbou dalších “kousků” tolik otálel. Až velmi příznivé reakce na zatím poslední Pouta (která si držím ještě na seznamu přání) mi odemkly vrátka k cestě, po níž hodlám tvorbu de Vigan poznat v její úplnosti.

Jako další krok jsem si zvolil v perexu anoncovanou ani ne dvouset stránkovou literární událost z roku 2009, román Ani později, ani jinde, který se v reedici po osmi letech znovu objevuje v rámci Světové knihovy Odeon.

Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, právě vstupuje do metra. Dnes má podle kartářky najít osudového muže svého života. Thibault, pohotovostní lékař, zrovna parkuje před domem svého prvního pacienta. Udělal to, našel sílu, opustil Lilu. Proto, aby si zachoval zbytek důstojnosti, proto, aby žil, jak chtěl dřív. Mathilda i Thibault se najednou ocitají sami ve městě, které má deset milionů obyvatel. Ona se kvůli problémům v práci přestane stýkat s přáteli a uzavře se do sebe, on tráví po rozchodu většinu času v nekonečných dopravních zácpách při cestách za pacienty. Oba však intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by je miloval. Setkají se, ale otázkou je, jestli už není moc pozdě, nebo jestli se neměli setkat jinde.

Vlastně mi nikterak nevadí, že v rámci čtenářských dojmů dochází k míšení spíše spokojených s těmi méně spokojenými. Nezdá se, že by – možná i s ohledem na určitou cizotu prostředí (byť jde o Paříž) – u nás de Vigan se studií dvou osamělých bolavých duší našla tak úrodnou zem. Protože však tento text má charakter blogového příspěvku, neostýchám se být zcela osobní. Bez ohledu na rozpačitější přijetí mi i Ani později, ani jinde potvrdilo, jak moc mi styl Delphine de Vigan vyhovuje.

I tentokrát se dokázala vnořit velmi hluboko do postav – a opět si postačila de facto jen se dvěma figurami. A ona nahota duší je i nyní velmi nemilosrdná, taková, že byste chtěli odvrátit zrak. De Vigan míří velmi přesně. Nepotřebuje množství stran, slov a písmen, je strohá, vlastně by se mi do úst chtělo vkrást i slovo krutá. Krutá tím, jak přesně umí pojmenovat samotu a spíše naši neschopnost s nepřízněmi osudu bojovat. Není nihilisticky bezútěšná, ale i když má k happy endu vpravdě nakročeno, očekávat jej by mohl jenom zcela naivní čtenář.

Ani později, ani jinde má punc studie. Ne ani tak mezilidských vztahů, byť ty sehrávají důležitou roli a podílejí se na pohybu děje, jako spíše niterných pochodů. Myšlenek rodících se někde na pomezí probuzení a uvědomění si, kdo jsem a kde. Myšlenek, které nás mohou dotáhnout ke srázi, aby pak velmi nemilosrdně nechaly na nás, jak s tímto (se sebou) naložíme.

Delphine de Vigan mě i tentokrát uhranula. Stačilo jí pár odstavců, expozice jaksi poblouzněná svou subjektivní perspektivou. Nepustila. Nezklamala. A rozhodně přesvědčila, abych na své cestě její tvorbou dál pokračoval…

Delphine de Vigan, Odeon, 2019, 192 stran
e-kniha k dostání na webu Palmknihy.cz, 179 Kč

Navigate