Březnové filmové tipy

V následujícím textu shrnuji své postřehy ke třem vybraným filmům, které jsem v průběhu března zhlédnul prostřednictvím nabídky Festivalových filmů v O2 Videotéce.

Čekání na zázrak

\"\"

Ve francouzsko-rakouské koprodukci před pěti lety vznikl celovečerní hraný film, díky němuž se vydáváme na poutní místa spojená se zázrakem, který se připisuje panně Marii. Lurdy mohou být místem pro duchovní odpočinek či sebereflexi, stejně tak ale prostorem, v němž čekáte na zázrak. A vlastně nepřekvapí, že je zde přítomná ještě další rovina \“zázračného místa\“, odvrácená strana pomoci, ta, kde podstatnější je byznys, podnikání s nadějí.

Rakouská režisérká Jessica Hausner výše uvedené zkoumá zdánlivě nepřímo, jakoby v zadním plánu. V popředí se totiž nachází Christine, mladá žena s rozstroušenou sklerózou, která ji nejen nedovolí chodit, ale ani ovládat ruce. Pohled kamery se od Christine prakticky neodkloní. Podstatnou roli taková silná koncentrace sehrává při našem čtení Christininých myšlenek. Ona toho totiž příliš nenamluví, pronikáme do její mysli (duše) pozvolna a každý pohyb tváře, očí, rtů nese význam. Díky Sylvii Testud (proslavila se filmem Strach a chvění) navozujeme souznění s hrdinkou velmi snadno. Christine obklopuje hřejivost, současně lidský smutek a samota. Důvod, proč chce být zachráněna, nám coby divákům je jasný od samého začátku. Komplikovanější začne být intepretace ve chvílích, když k zázraku dojde. Čím si jej zasloužila? Je vlastně takové pomoci hodna? A jak s touto změnou naloží?

Otázek a nejednoznačností vystupuje napovrch mnohem více, a to aniž by se tempo filmu proměnilo, aniž by docházelo k nějakým významným dějovým zvratům. Hmatatelnější totiž můžou být naše pochybnosti o \“duchu\“ Lurd. Jsou skutečně tak posvátným a léčivým místem? Kdo o pomoc a proč žádá, jak bychom reagovali na nemoc či na vyléčení (jiného) my? Kde končí racionálně zdůvodnitelné zdravotní zlepšení a začíná zázrak? A jakou roli při něm sehrává naše víra?

Lurdy plynou pomalu a autorka navíc volí naprosto nezúčastněný způsob sledování. Až dokumentárně laděná sada scén ke všemu balancuje na pomezí tragédie a sympaticky jemného humoru. Vodítko, jak film číst, ale nedostaneme. Lurdy nás mohou duchovně posilnit, nebo z nás udělat ještě větší skeptiky. Jsou filmem znepokojivým, stejně jako uklidňujícím. Pro mě jednoznačně nejsilnější filmový zážitek měsíce.

film Lurdy je možné zhlédnout prostřednictvím O2 Videotéky, a to za poplatek 45 Kč

Hledání porozumění

\"\"

Jestliže v Lurdech samota sehrávala jeden z řady motivů, u italského titulu Shun Li a básník představuje středobod děje. I zde filmaři se skrze práci s herci a mizanscénou snaží o autenticitu, dovolují si však v porovnání s Lurdami i chvíle záměrně kompozičně hezčí. Učesanější je ale i příběh. De facto pro trošku zkušenějšího diváka nepředstavuje problém dopídit se někde v třetině, kudy se děj bude ubírat. Ne že by to filmu nějak významně škodilo, značí to však jistou dramaturgickou modelovost. Dva osamělí lidé, žena a muž, pojí je jejich vykořeněnost-nezakořeněnost v prostředí, touha po životě v harmonii. Ve chvíli, kdy se začnou sbližovat, přichází konflikt, po rozuzlení zase bod, který lze nazvat katastrofou, po níž by měla v ideálním případě nastoupit u diváků katarze. Shun Li rozhodně takový potenciál má. Osobně se mi na souhru ústřední dvojice dívalo velmi doře. Jejich emoce, které opravdu opatrně vyplouvaly na světlo, jsem jim věřil. V závěru sice nebyl nijak překvapený, za to se dostavil pocit vděčnosti – za to, kde jsem, co mám, s kým mohu být. A jestli se něco takové filmu povede, lze jej i s určitou dávkou výhrad vůči jeho formě vřele doporučit.

Mimochodem, po delší odmlce jsem konečně ve filmu potkal jugoslávského herce Radeho Šerbedžiju, herce, který mne zmagnetizoval kdysi dávno v brilantním dramatu Před deštěm.

film Shun Li a básník je možné zhlédnout prostřednictvím O2 Videotéky, a to za poplatek 45 Kč

Hodně hořká porce štěstí

\"\"

Nevím, čím to, ale i třetí film, který chci z březnových zážitků doporučit, variuje téma samoty. Tentokrát však ze zcela odlišné perspektivy. Rumunský film Nejšťastnější dívka na světě se svým stylem podobá Lurdám. Jde v dokumentárnosti ještě dál. Nepotkáme zde doprovodnou hudbu, čas projekce se takřka shoduje s časem sledovaných událostí. Delia je mladá slečna, která za doprovodu rodičů, jde do města natáčet reklamní spot na džus. Díky němu totiž vyhrála auto a má se o svou radost podělit s miliony diváků. Že štěstí, objevující se v názvu filmu, bude mít hořkou pachuť, nám je patrné už z expozice. Něco se vznáší ve vzduchu. Únava, nervozita, postupně ale také odkrývající se neshody mezi členy rodiny. Rodiče se rozhodli, že auto ihned prodají a peníze použijí na start svého podnikání, jenže Delia si jej chce nechat. A to i přes vědomí, že k tomu nemá racionální důvod a naopak spíše rozumí důvodům rodičů.

Nejšťastnější dívka na světě díky své zdánlivé obyčejnosti (až banálnosti) pravděpodobně nesedne tolika divákům, mně osobně ale velmi mile překvapila. Humor zde je všudypřítomný, hodně nenápadný, hodně zašpiněný tím, že vlastně vzniká díky konfliktu uvnitř jedné homolkovské rodiny. Ono připodobnění k našim některým novovlnovým komediím, u kterých se dá bavit, současně je ale i vnímat jako nelítostné kritiky společnosti, rozhodně není náhodné. A právě díky podobné poetice jsem se rozhodl do svých filmových tipů film zařadit.

film Nejšťastnější dívka na světě je možné zhlédnout prostřednictvím O2 Videotéky, a to za poplatek 45 Kč

Navigate