Digitální nostalgie

S jejich příchodem mé Já jásalo. Jak čas plynul, dostavovalo se ne snad rozčarování, streamovací hudební nebo filmové služby svou nabídku i funkcionalitu vylepšují, spíše něco jako prázdno. Z přesycení.

Když to v Česku šlo, aktivoval jsem si účet u streamovací služby, která nabízela za paušální měsíční poplatek přístup k obrovském množství alb a playlistů. Vystřídal jsem Deezer, Rdio, Tidal, Spotify i Apple Music. Nyní, po úpravách (zatím v beta verzi systémů) rozhraní, se k té jablečné službě zase vracím. Naplňoval jsem digitální knihovny a poslouchal muziku při kdejaké příležitosti. Jenže jsem zjistil, že věnuji většinu pozornosti něčemu, co mě nijak zvlášť neoslovuje, a že vlastně ani pořádně neposlouchám…
Spotify mne uhranulo desítkami playlistů, které jako by služba šila pro mě na míru. Všelijaké výběrovky, týden co týden obměňované, žádná minuta dne nemusela být vlastně o tichu, Spotify nabízí ke každé fázi nějaký seznam skladeb, ke každé činnosti. Jenže se mi vlastně zastesklo…

Když jsem byl malý/mladší, chodíval jsem s taťkou čas od času do prodejny s hudebními nosiči. Byla v našem malém městě a byla hodně malá. Novinky se tam ale dostávaly a paní mi byla schopná dovézt i „specialitky“ (filmové soundtracky), byť jsem si na ně vždy musel docela dlouho počkat. Když jsme si nové album donesli domů, poslouchali jsme jej spolu v obýváku. Opakovaně. Nebylo nezvyklé, že se tátovi nakonec zakoupená muzika přejedla nebo mu vlastně nesedla, a tak jsem si CD přenesl na poličku do svého pokoje. A v poslouchání pokračoval. Až jsem znal takřka každou notu.
Každé album jsem si vryl do paměti, vychutnal si jej, občas jen tak díval na booklet, někdy jen tak na poličku, kde těch obalů pomaloučku přibývalo.

Pak přišel internet a taky snadná možnost muziku nekupovat. Rozjel jsem se. Popůjčoval jsem si od kamarádů plno CD s vypálenými alby v „empétrojkách“, pak se naučil stahovat sám. Vytvořil si sbírku, že jsem neměl kam dávat plastové boxy s cédéčkama, padesát disků v jednom boxu, na každé CD vešlo tak 8-10 alb. Postupně mě přestávalo bavit dělat si seznamy, poté přemýšlet, co si mám pustit… přestal jsem poslouchat hudbu. Na boxy se prášilo. Stěhování rozhodlo. Už dávno jsou mimo tento svět.

Příchod streamovacích služeb mi udělal radost. Nemusel jsem pirátit a nemusel jsem moc utrácet, abych nepirátil. A nemusel jsem skladovat žádná média. Hudba byla na dosah několika kliknutí. Jenže se mi to vymklo kontrole. Před každým pouštěním hudby jsem zvažoval, co si pustit, až zvítězilo doporučení od služby a nějaký její playlist. Hrál mi při práci, při uklízení, při vaření… A já hudbu vlastně neposlouchal.

A není tomu moc jinak s filmy. Ještě než jsem začal budovat monstrózní sbírku na vypalovaných DVD (a poté na hardiscích), chodíval jsem s taťkou v pátek odpoledne do místní videopůjčovny. Díval se na přebaly. Radoval se z toho, že je hodně filmů, které můžu vidět. (Videopůjčovna byla o málo větší než ta prodejna s hudbou.) Pak si vybral pro sebe a vybral i dalším členům rodiny. Měl jsem zbylou část pátku, sobotu a neděli na nakoukání. Filmů jsme donesli třeba tři, já si stihl některé pustit několikrát. Třeba Posledního Mohykána jsem za dva a půl dne zvládnul pětkrát.
Pozorně jsem se i díval do televizního programu, co bude hrát večer ČT2 v klubu. Rodiče už spali, zatímco já si dal budíka a vstal, abych mohl vidět Truffauta. Pořídili jsme si videorekordér a já nemusel už v noci vstávat, nahrál jsem si filmy – a jak si začal dělat sbírku, začal jsem se na filmy nedívat…
U filmů jsem udělal před pár lety rozhodnutí. Zformátoval jsem disky a začal si filmy kupovat na nosičích. Mám předplacené HBO GO, Netflix i MUBI, ale sleduju je vždy jen po trochách. Schází mi ta možnost si vzít film do ruky, mít pocit, že je můj a že si jej můžu pořád a pořád a pořád pouštět. Až se mi jednotlivé záběry vryjí do paměti. A tak dávám přednost své fyzické sbírce a policím zaplněným krabičkami.

U hudby na takový restart ještě čekám, nebo sbírám odvahu. Dodnes si hýčkám těch několik CD, které jsem od taťky dostal. Prvního rytíře jako vůbec první soundtrack. Barbara Conana, Nostromo od Morriconeho (na to jsem čekal skoro dva měsíce). Jezdil jsem pro některé do jiných měst, to ještě nebyly zavedené e-shopy, respektive u nás to tehdy rodiče neřešili. Nic jsem nikdy tak nenaposlouchal, jako právě tahle alba.
Vrátil jsem se nyní k Apple Music a smazal dosavadní knihovnu. Dám si tam jen občas nějaké album, které prostě budu chtít poslouchat. Pořád. Dokola. Budu ignorovat playlisty, hudbu podle nálady nebo ročního období. A snad časem od streamu upustím a zaměřím se jen na normální nákup. A třeba CD nebo možná někdy i vinylu. To je můj sen (a bude něco stát, proto zatím šetřím a rozvažuju se). Sen, k němuž mě vede nostalgická, ale velmi silná vzpomínka. Na dny, kdy jsem s tátou vycházel z prodejny. Kdy jsem obal ohmatával a koukal na každou stránku bookletu několikrát. Kdy jsem po návratu ze školy sedl do křesla a pustil si celé album. Mlčel a naslouchal.

Navigate