Dvakrát Sorrentino, dvakrát Servillo

Když si v kategorii Festivalové filmy O2 Videotéky dáte seřadit tituly podle diváckého hodnocení, v přední pětici potkáte dvakrát režiséra Paola Sorrentiniho (a s ním i dvakrát jeho oblíbeného herce Toni Servilla). V obou případech jde o filmy, které představují to nejlepší ze současné italské produkce.

Na Sorrentina jsem narazil jaksi náhodou, z výprodeje DVD jsem si kdysi odnesl mafiánsky ladění portrét bývalého italského premiéra pojmenovaný Božský. Jeho zvláštně zpomalený rytmus vyprávění, který ale díky choreograficky promyšleném režijním vedení neustále udržoval moji pozornost, mne oslovil, a to jsem netušil, že ty podařenější kousky na mne ještě čekají.

Velké nádheře jsem se přesto vyhýbal. Objevila se u nás v rámci MFF v Karlových Varech, ukotvila i v nabídce O2 Videotéky. Jenže trailer až příliš zaváněl felliniovskou hrou ve zhýralém Římě. Avšak řada mezinárodních ocenění a divácké ovace mne postrčily a já si film ve Videotéce O2 zapůjčil.

\"\"

Ano, porovnání s Fellinim není v recenzích náhodné. Obzvláště se Sladkým životem jej pojí hned několik dílčích motivů, stejně jako detaily v mizanscéně. Kde ale Sorrentinimu schází klasikova sžíravost a také dávka deziluze, tam se mu dostává divácky uhrančivějších obrazů. Pro mnohé poněkud přeestetizovaných. Jenže právě ty mne uchvátily. Přiznávám, že jako celek působí Velká nádhera spíše jako filmařská hříčka, lehkovážná, i když jako by snad i něco závažnějšího chtěla říct. Je umělá a nepravdivá právě díky své košatosti a kráse. Sorrentino totiž vede herce a kameru natolik baletně, že sebevětší ironie nemůže jít moc pod kůži, stále jako by pohybem kamery hladil. Výše uvedené by mohlo vytvořit podhoubí pro negativní kritiku filmu, mně osobně naopak zavdalo příčinu být nadšený. Servillo zde prochází a my s ním zejména večerním a nočním Římem. Dívá se a snad i obdivuje. Pije život a očima vybírá to nejzajímavější, co z něj může ještě udělat člověka, co jej může držet při životě. Velká nádhera protéká před očima jako poklidná voda, třpytí se a rozhodně neuráží. Je hladká a přívětivá. Krásná na pohled.

\"\"

To naopak Následky lásky, druhý titul uvedené dvojice režisér-herec, který takřka o deset let Velké nádheře předcházel, umí být i nepříjemný. Ne že by zde Sorrentino nevyužil táhlý posun kamery a velmi střízlivé Servillovo herectví, obsahově je ale komornější a téma vyznívá vůči postavám krutěji. Ačkoliv i zde, stejně jako v Božském, hraje důležitou roli italská mafie. Přesto vypráví film především o samotě (což jej s Vekou nádherou pojí), stejně jako prázdnotě, kterou velmi těžko zaplňuje i láska. Zatímco Velká nádhera může ve svém vyznění působit zaobleně, Následky lásky jsou velmi, velmi smutné.

Pokud byste tedy hledali filmy, které primárně promlouvají skrze svůj pečlivě choreografický styl, neměli byste Sorrentinovu dvojici v O2 Videotéce minout.

Velká nádhera (2013) – odkaz do O2 Videotéky

Následky lásky (2008) – odkaz do O2 Videotéky

Navigate