Fyzický film

Vítězství v Cannes nebo Oscar za nejlepší cizojazyčný film – to není však ten pravý důvod, proč se na maďarský film Saulův syn podívat. Jeho intenzivní schopnost prostoupit vám celým tělem nevyčtete ze seznamu udělených ocenění, ale jen a pouze skrze vlastní diváckou zkušenost.

Občas vedu se svými studenty debatu nad současným stavem kinematografie a nezřídka se začneme topit v deziluzi, že už nic nového nepotkáváme, já sám se vyhýbám při hodnocení jejich vlastních děl pojmu originální. Vždyť v tak bohaté sbírce, kterou nám umění, literatura a drama zvlášť, zanechalo, snad ani nelze po dílech originalitu už vyžadovat. Jenže vlastně ono občas stačí odklopit pomyslné překážky, které nám brání rozhlédnout se i mimo obvyklé spektrum. I já sám žiji do značné míry v jisté divácké komfortní zóně. Ne snad, že bych sledoval výhradně americkou kinematografii, přesto i ta evropská si z tradic antického dramatu, ale následně pak (v případě filmu) i hollywoodské formy, nemálo půjčuje. Zvykl jsem si filmy nehodnotit na základě jejich originality, ale spíše zvládnutí řemesla a toho, jak moc mne dokáže příběh „chopit“, zda dochází k posunům či hře s odzkoušenými zvyklostmi… Pak ale stačí potkat něco, co by mohl divák zkraje odsoudit jako „zábavu“ pro klubového diváka, cinefilní podivnost, nebo dokonce formální zhýralost až provokaci. Nedávno jsem zde psal o Old Boy, který mne popostrčil k objevování světa, který se nachází daleko od té mé komfortní zóny. Jenže se nemusíme nutně vypravit až do Koreje, abychom potkali film, při jehož každé minutě budeme až fyzicky cítit, že jsme svědky něčeho zcela jiného… a nového.

Já tohle prožil u sledování celovečerního debutu László Nemese. Saulova syna tou dobou, než jsem jej zhlédl, začala doprovázet aura mimořádnosti. Přiznávám, obával jsem se, že takové informace mi očekávání nadbytečně posílí a ve výsledku budu zklamaný. Jenže opak se stal pravdou. Už si nepamatuji, kdy naposledy jsem prožíval ten druhý pocitů, jaké mne doprovázely při sledování Saulova syna. Jde o kombinaci divácké radosti, že jste svědky něčeho, co vás naprosto coby diváka fascinuje. Kupříkladu mistrná práce s kamerou a hloubkou ostrosti, kdy ostře vidíte v pohybu jen hlavní postavu a to, co bezprostředně souvisí s ním, vesměs s jeho tváří. Přehráváte si v hlavě řadu děl z prostředí koncentračních táborů a zjišťujete, že teprve Nemes dokázal zobrazit jejich chod a hrůzu bez nutnosti cokoliv nějak uměle dramatizovat, zkrášlovat nebo naopak umocňovat jejich hrůznost. Schází zde v pravém slova smyslu pocit z fikce, z filmu, vše působí natolik autenticky, že bych k Saulovu synu přidal spojení „fyzický film“. Současně, jak jsem ale napsal výše, mi neuniká ona uhrančivost obrazu – která naopak na filmovost díla neustále upozorňuje, a tak se vyhýbá zprofanovanému a už jaksi vyprázdněnému hranému filmu – rádoby dokumentu (až paradokumentu).

Saulův syn je v tomto směru natolik nečekaně jiný, že mi nikdo nevyvrátí přesvědčení, že se stane v historii kinematografie podstatným bodem. Jenže nerad bych zde tolik akcentoval jeho styl, když se režisérovi podařilo do filmu dostat téma a zápletku, která výtečně koresponduje se zvoleným stylem. Úmysl hlavního hrdiny za každou cenu pohřbít svého nevlastního syna se proměňuje v natolik silné drama, že právě ona fyzičnost a zdánlivá stylová neokázalost z něj dělá naprosto věrohodný a čistý akt lásky a víry. Až na hranici pudu, jen ne svého vlastního přežití, ale spíše vykoupení.

Režie
Téma/Příběh
Vyprávění
Postavy
Styl
Herecké výkony
Technické kvality filmu
Průměr

 

sauluvsyn_info

Film nedávno vyšel na DVD díky mimořádné edici Festival 12, která vychází z kolekce Be2Can, kdy společnost Film Europe do našich kin přiváží významné festivalové počiny. Naštěstí se MagicBox na distribuci disků podílí, takže se dají sehnat mnohem snadněji.

Navigate