Jak natočit film, když to nesmíte udělat

Íránské filmy patří už po několik desetiletí k tomu nejzajímavějšímu, co světová kinematografie nabízí. Stejně jako ta nejdůležitější díla, tak i aktuální počin Jafara Panahiho vznikl navzdory všem překážkám. Panahimu totiž stát udělil stopku. Jenže on v tvorbě pokračovat chtěl. Podařilo se mu to?

Jafar Panahi (nar. 1960) začal coby asistent klasika íránské kinematografie Abbase Kiarostamiho. V polovině 90. let si poprvé odzkoušel samostatnou režii celovečerního filmu a hned se svým Bílým balónkem uspěl na nejprestižnějším světovém festivalu v Cannes. Od té doby natočil dalších sedm snímků, sbíral jedno ocenění za druhým, jenže si také postupně budoval stěny vlastní cely. Írán sice přitahuje zájem filmových nadšenců, ostatně v Praze se koná rok co rok specializovaná přehlídka tamější kinematografie, současně si však „své filmující ovečky“ obezřetně hlídá. A stane-li se někdo dostatečně nepohodlným, jako právě Panahi, ztrácí právo ve své práci pokračovat.

Snaha režiséra zfilmovat novou látku někde mimo domov pozbyla na naději. Panahi nejenže nemá možnost natáčet, ale nesmí z Íránu ani vycestovat. Co pak dělat, když právě filmování představuje jeho bytostnou řeč, jíž chce ke světu promlouvat? Panahi na to přišel. Prostě natočit film potají a velmi netradičně…

Režisér si namontoval na palubní desku auta malou kameru, označil se jako TAXI a vyjel do ulic. Věřil, že lidé, kteří k němu nastoupí, budou chodícími příběhy, které by dost možná on sám ani nevymyslel. A tak vznikl film Taxi Teherán. Film, jenž toho o Íránu říká více, než by si jeho političtí představitelé přáli. Film, kdy do centra pozornosti vstoupí zloděj, který je pro popravu zlodějů. Pověrčivé tetiny, co se snaží rychle dojet k přehradě, aby vypustily svoji rybičku a zbavily se kletby. Nebo režisérova neteř, která ve škole právě dostala za úkol natočit autentický film ze svého okolí, ale tak, aby odpovídal všem nadefinovaným parametrům (nesvobody místního zřízení).

Jafar Panahi většinu času sedí mlčky za volantem, nezůstává však u pasivní herecké role. Ví, co chce z látky vytěžit, a tak i jemnými gesty, odpověďmi nebo přímo vyřčením otázek akci v taxíku (čili film) režíruje. Nevzbuzuje pozornost, nepotřebuje štáb, nepotřebuje herce, nepotřebuje scénář. Kolem něj a před našima očima se utváří mozaika obrazu jedné kultury a jedné země, kde říkat svůj názor nahlas (nebo se dívat na americké filmy) může znamenat pásku přes ústa.

Taxi Teherán fascinuje právě svou dynamikou, protože sledujeme film a současně jeho vznikání. A do toho vstoupí v závěru ona malá holčička s digitálním fotoaparátem a odhodlá se natáčet svět kolem sebe tak, aby byl pravdivý, ale neukázal to, co by překáželo. Dimenze vyprávění se tím násobí, Panahi se dokonce rozpovídá a ve finále se rozhodne být aktivnější. A to se mu moc nevyplatí a film končí tečkou, díky níž je celek ještě o to tragikomičtější.

Autorovi se sice podařilo film dostat mimo Írán, pro hlavní cenu na 65. ročníku Berlinale si ale přijet nemohl. Zlatého medvěda si vyzvedla ona neteř, čímž podtrhla absurditu vzniku celého díla, současně však i smutnou pravdu, že se někde v dáli, v jedné zemi, nachází brilantní filmař, vypravěč, který by s námi chtěl hovořit, ale nemůže.

Režie
Téma/Příběh
Vyprávění
Postavy
Styl
Herecké výkony
Technické kvality filmu
Průměr

Taxi Teherán
Taxi
Režie: Jafar Panahi
Rok vzniku: 2015
Vydal: MagicBox
Nosič: DVD
Cena: 249 Kč
Navigate