(Jak) Platit za sledování filmů?

“Krást se nemá,” slýchával jsem často jako malý. A vskutku, zvykl jsem si na toto pravidlo a dnes mi přijde normální. Jenže stejně jako řada mých vrstevníků jsem začal rozlišovat mezi tím, co krádež je a co už/ještě ne.

Nyní, v dospělosti na mne vztyčený morální prst ukáže pouze mírně agresivní audiovizuální znělka před filmem na DVD nosiči. A právě filmy nebo hudba se stávají objektem, kde máme tendenci velmi snadno poučku z dětství přehlížet či dokonce zadupávat. Bez hlubokosáhlé (a psychologické či sociologické) analýzy spatřuji důvod v principiálním nepochopení autorského díla jako výsledku konkrétní činnosti/práce, tedy jako objektu, který někdo musel vyrobit, byť to v pravém slova smyslu není natolik hmotné jako třeba obraz v galerii. Snad právě ona ne-hmotnost nás svádí k názoru, že film či album umístěné na internetu jsou stejně jako internet jen něco plovoucího “ve vzduchu”, něco až abstraktního. Narozdíl od píšťalky, kterou jsem kdysi ve školce vzal, abych si na ni mohl doma pískat, ale stažené audiovizuální dílo netíží naše svědomí – snad proto, že nezatěžuje ani kapsu jako ta píšťalka v teplácích. I proto, že když vezmu píšťalku kamarádovi, vím, že mu bude fyzicky scházet, zatímco po stažení hudebního alba nebo filmu na intepreta či režiséra nedohlédnu a ani netuším, zda a jak moc mu mé konání ublížilo. Vždyť píšťalka byla jen jedna, zatímco film putuje světem v tisících rozmnoženinách a na internetu je jeho množství jaksi neuchopitelné.
V neposlední řadě nás krádež filmu trápí méně i proto, že oloupený je nám cizí a navíc, pojíme si jej se zabstraktněným molochem – vždyť jde o giganta, studio, které vráží do filmu miliony. A čí je vlastně ten film? Společnosti? Režiséra? Okrádám i herce, kameramany a střihače?

Když si Václav Klaus vzal pero, smáli jsme se mu (a také obviňovali z krádeže). Kdyby si bez poplatku stáhl film, nikdo by si toho asi vůbec nevšímal…

Zavírání očí

Mám za sebou studium filmové vědy, o filmu učím a vedu ateliér animované tvorby. Pohyboval jsem se a pohybuji na obou březích. Uvědomuji si, že bez pomoci “černého internetu” bych opravdu velmi těžko mohl nakoukat potřebná díla, nebo jimi demonstrovat nyní probíranou látku. Současně jsem coby pedagog i součástí procesu vzniku audiovizuálních děl. Ano, jde spíše o tzv. autorské projekty, nestojí za nimi velká studia a žádný ze studentů na svých filmech nevydělává. Přesto, chtěl bych, aby bez studentova souhlasu s jeho dílem někdo zacházel, aby si jeho film někdo z internetu bral bez “poděkování”? Nechtěl.

Kreativní tvorba mnohdy nemá dostatečně fyzické rysy, hudba či filmy i fotografie se mohou snadno kopírovat, práce člověka/týmu však před jeho vznikem byla. A tou práci de facto pohrdáme, když si hudbu či film z internetu stáhneme bez zaplacení. Nemoralizuji. Dělám to taky. A zavírám oči. Cítím pak méně vinu. Přesto, i film, který se nám sebevíce líbí a napíšeme o něm status na Facebook či Twitter, ale který jsme uloupili, nám očividně nebyl dostatečně hodný toho, abychom za něj zaplatili. Je nám jedno, jestli daný režisér znovu něco natočí? Dá mu studio šanci, když se jeho film neprodává?

Jít do galerie a odnést obraz by nás nenapadlo. V čem má tedy menší hodnotu hudební album nebo film?

Rozhodnutí: Změnit přístup

Tyto velmi nahrubo sesumarizované myšlenky částečně reflektují důvody, proč jsem se rozhodl změnit své chování, přístup. Od příchodu služby Rdio.com jsem začal za poslech hudby platit (zvažuji také iTunes Match). Zní to jako klišé, ale hned jsem z toho měl lepší pocit. Proč něco takového neudělat i s filmy?

Počáteční nadšení, že od ledna 2014 už jen filmy za peníze, nabíralo rychle na zádrhelech. Intenzivně jsem zkoumal možnosti, jaké coby potenciální divák-kupec v Česku mám. A při této příležitosti vytvořil online dotazník, na který mi před psaním článku odpovědělo 236 lidí.

Odmyslím-li návštěvu kina, zůstávají mi tyto varianty, které mohu u sledování filmů za peníze využít:

  • koupit si film na DVD/Blu Ray

  • koupit si film nebo půjčit online

  • mít předplacenou službu, kde za měsíční paušál mohu sledovat audiovizuální tvorbu

Tři cesty

Půjdu zezdola. Zatímco v některých zemích v zahraničí fungují služby podobné Spotify, například Hulu nebo Netflix, u nás služby se zajímavou nabídkou nenajdeme. Zaregistroval jsem se a první týden zdarma používal Voyo.cz. V podstatě jde v tomto směru o jediný tuzemský projekt, který může některým vyhovovat a stačit. Nabídka filmů se rozrůstá, pro mě je však stále nedostatečná a je otázkou, zda bych za ni zhruba 180 Kč měsíčně chtěl platit, vezmu-li v potaz, že převládají spíše starší české filmy nebo docela průměrné hollywoodské snímky. (Světlé výjimky se najdou, takže třeba za rok už Voyo uspokojí i náročnějšího diváka.) Voyo používá 7% respondentů (tedy 21 lidí).

Voyo je zatím jediná služba, která se konceptem blíží populárnímu (u nás nedostupnému) Netflixu. Nabídka se ale soustředí primárně na průměrnou českou a americkou produkci.

S mým rozhodnutím za filmy jen platit se pojí snaha využívat cestu prostřední – tedy nákup filmů online. Pochopitelně coby uživatel produktů Apple jsem začal zkoumat svět iTunes Store a počáteční nadšení vyprchalo velmi rychle. Česky dabované filmy mne nezajímají, zbytek prakticky neobsahuje vůbec české titulky. Dokázal bych to přežít, byl bych vděčný za film s anglickými titulky. Jenže jako problém se ukázala i nabídka obchodu. V porovnání s americkou verzí iTunes Store je český sourozenec stále ještě malý, nedospělý, nevyhovující. Pokud hledám novinky, popřípadě starší hollywoodskou tvorbu, mohu být spokojený. Pokud hledám filmy, které sbírají ceny na festivalech, často je stěží najdu i v US iTunes Store, v českém je jich jako šafránu.

iTunes mělo být původně východisko. Jenže má až příliš mnoho „ale“…

Pro takové snímky je třeba zajít na Aerovod.cz, kde lze film buďto zhlédnout za 60 Kč, nebo si jej koupit a stáhnout za poplatek o 30 Kč vyšší. Všechna díla mají české titulky, nabídka je kvalitní, jenže omezená pouze na to, co u nás distribuje Aerofilms. Aerovod lze tedy brát pouze jako příjemný doplněk, odkud jednou za čas něco koupíte, protože nové tituly jen tak rychle nepřibývají.
Podobnou politiku zvolil i Dafilms.cz, portál zaměřený na dokumentární tvorbu. Filmy lze streamovat nebo kupovat a stáhnout, ceny sotva atakují stokorunu. Portálu se daří a nabízí vpravdě solidní a pestrou škálu titulů.

Pro mě nejzajímavějším subjektem na tuzemském trhu je Aerovod.cz. Kvalitní obsah je ale bohužel nevelký co do počtu titulů.
Pro mě nejzajímavějším subjektem na tuzemském trhu je Aerovod.cz. Kvalitní obsah je ale bohužel nevelký co do počtu titulů.
Specializovaný portál na dokumentární filmy Dafilms.cz ukazuje českému trhu, jak legalizovat sledování filmů.
Specializovaný portál na dokumentární filmy Dafilms.cz ukazuje českému trhu, jak legalizovat sledování filmů.

Pokud se podívám nejprve na výsledky dotazníku, respondenti dávají (zcela logicky s ohledem na velmi specifickou cílovku u Aerovodu a Dafilms) přednost půjčování či nákupu v iTunes. Jde o 46 osob z 236 (tedy 16%), Dafilms s Aerovodem oslovují 5, resp. 4 procenta respondentů. Přejdu-li k sobě, začal jsem si kupovat filmu z Aerovodu a Dafilms, protože mají nabídku, kterou prakticky jinde nenajdu. Kvalita u Aerovodu je solidní a v obou případech ceny více než příznivé. U iTunes stále váhám. Částky atakují hranici, za kterou lze koupit když ne Blu Ray, tak určitě DVD (ale spíše Blu Ray disky). A to s vědomím, že koupím-li si film v iTunes, mám jej v originálním znění a třeba nějakými dánskými, německými a dalšími (ne českými) titulky. Bonusový materiál prakticky filmy neobsahují, zatímco DVD/BD média ano, stejně tak nelze u takto online distribuovaných filmů volit mezi jazykovou mutací – čili pokud koupíte animovaný film v českém dabingu, na originální zvuk můžete zapomenout. Tolik mínusů za tak velkou cenu, kdy i obyčejná půjčovné v iTunes dosahuje zhruba 130 Kč, prostě nemotivuje k plnému “odevzdání” obchodu od Applu.

Třetí cestu dláždí disky. Čili DVD nebo Blu Ray média, o kterých jsem v původním předsevzetí vůbec neuvažoval. Pohodlí zakoupení filmu a okamžité možnosti se na něj podívat se vytrácí a do hry vstupují e-shopy nebo kamenní prodejci. Také jsem nehodlal dům přeplňovat plastovými krabičkami (už teď jich mám až až), obávám se poškrábání disků. Jestliže se ale podívám na plusy a mínusy, paradoxně mi zatím tento (s trochou nadsázky oldschool) způsob vychází nejlépe. I český trh disponuje velmi solidní nabídkou titulů ze všech žánrů, období a může uspokojit i náročnějšího, vybíravého diváka. Pokud se k festivalovému titulu u nás nedostanu, vyšel v zahraničí – a nemálokrát i s českými titulky. Jen prostě přichází na řadu nutnost si jej ze zahraničí objednat, čekat na film a pak si jej hýčkat.

Internet zatím nestačí. Teď je otázkou, zda DVD nebo Blu Ray…

Dotazník ostatně diskům přeje, protože 105 respondentů (tedy 34% z těch, co na dotaz odpovědělo) si kupuje filmy na DVD, 39 lidí (13%) využívá (i) Blu Ray disky. Tedy téměř polovina odpovědí v dané otázce směřuje ke klasickým médiím. Osobně však poněkud zápasím s rozhodováním, zda zůstat zatím stále u DVD, nebo už přesedlat na “modrou” (zatím stále ještě nemám TV, neplánuji koupi ani v době nejbližších 10 měsíců, proto sleduji na iMacu).

Jít do legálního sledování filmů?

Celkem 125 respondentů (53%) odpovědělo rozhodně ano, ale dalších 92 lidí (39%) už reagovalo, že za film (mimo kino) jsou ochotni platit jen v závislosti na ceně, přičemž 64% všech respondentů akceptuje částku pod 200 Kč, 15% pod 300 Kč, 8% pod 400 Kč, 4% pod 500 Kč a 9% dokonce odpovědělo, že je částka nezajímá.
Výsledky prvních dvou dotazů mého výzkumu tak slibují ochotu platit za filmy, jenže závěr dotazníku, kde se věnuji stahování (bez poplatku) se sešlo 140 potvrzení, že stahují prakticky vše, 65 lidí občas. Jen 21 respondentů tvrdí, že stahuje pouze vyjímečně a 8 údajně vůbec.
Bez výrazně pečlivého zkoumání získávám pocit, který jaksi koresponduje s tím mým schizofrenním stavem. Platit jsem ochotný, chci a dost možná to občas využívám/využiji. Přesto ale stahuji, a to v relativně velké míře. Jakto?

Mezi důvody, proč ti, co se ke stahování přiznali, volí “černý způsob”, patří hlavně fakt, že je to nejrychlejší (40%) a že daný film nikde v legální distribuci nenašli (32%). Docela vysoké procento (20%) má jiný – ale nespecifikovaný důvod. A otázku, proč si film nekoupit, 8% vůbec neřeší. Sám na základě svých dosavadních zkušeností podepisuji oba hlavní důvody. Převažuje fakt, že když jsem poslední týden cíleně dohledával konkrétní tituly z různých zemí a dekád, legálně online jsem si nemohl koupit takřka žádný film. Zachránit by to mohly DVD/BD média, mohdy ale ta objednaná ze zahraničí. Přesto vím, že mě ke stažení motivovala i rychlost – dokonce jsem si stáhl film, který mám i doma na originálním DVD, jen se mi jej prostě nechtělo hledat.

Proč?

Když jsem otevíral svůj článek, spíše jsem si nahlas zauvažoval. A takto i skončím. Ústřední důvody, proč zůstat u stahování totiž vychází z mého současného nastavení – vnímám tuto dobu jako etapu, kdy bych přece měl mít vše na lusknutí prstu. Digitálně, v domácnosti, za solidní cenu (neb konkurence je veliká) a bez bariér hranic států. Proti tomu stojí filmová studia, producenti, možná distributoři (na koho vlastně přesně ukázat prstem?), kteří jaksi neakceptují naši dobu a tlačí nám blockbustery do kin, totéž (a jen v omezeném množství v některých státech i zajímavější filmy) na disky a pouze malá hrstka z nich umí využívat internet k prodeji a distribuci. Jde tedy o dva velmi extrémní přístupy, které zákonitě vedou k tomu, že já si hledám způsob, jak ukojit vlastní potřebu – a “černý internet” mi to umožňuje. Jenže…

Vzpomínám si ale, že bylo pro mne naprosto normální čekat na českou kinopremiéru, nebo na uvedení do VHS/DVD distribuce, popřípadě na zařazení do pozdních hodin televizního vysílání. Že jsem se na to vždy těšil, koupeného disku si vážil a – byť to zní zvláště – na filmy se tehdy díval víc než dnes.

Myslel jsem původně, že pro připravovaný článek najdu východisko. Tip, který způsob zvolit, který jsem si zvolil já. Úplně a rezolutní odstřižení od stahování filmů. Jenže konec textu je trochu rozpačitý. Zamýšlel jsem hořekovat nad stavem tuzemského trhu (ostatně to jsem udělal nedávno na sociálních sítích). Co kdyby však během doufání, že se u nás situace bude zlepšovat, zatím „zpomalil“? Zkusil “hacknout mozek” a říct mu, že stažení audiovizuálního díla by měla být až opravdu ta krajní možnost… ne, vlastně ne, říct mu, že by to neměla být možnost. Že pokud na film nedosáhnu, mám se podívat na jiný… Neospravedlňovat loupení tím, že se přece jen na film jednou podívám, že si přece nebudu kupovat něco, co nutně nepotřebuji vidět opakovaně. Možná, možná že nyní ze všeho nejdůležitější bude toto, nikoliv hledání chyb v distribuci…

  • Funner

    Filmy online a zdarma většina lidí stále sleduje a bude, doporučuji: http://sledujemefilmy.eu/ 🙂

    • Lukáš Gregor

      Akorát, že tohle není ta „košer“ cesta…

Navigate