Jak se máš?

Jak se máš? Jak se daří? Máš se dobře? Jak jinak? Jaká? Dobrá? Chápu vás, každý hovor si zaslouží svůj začátek, své vlastní zahřívací kolo. Jenže já nevím, jak s takovou otázkou naložit. Víte, když se na vás usměji s tváří laskavého jogína, přesto mě to uvnitř kouše. Nebojte, nejde o zoubky zloby, spíše jakési nervozity. Z povinnosti.

Potkáme se na ulici, přijdete za mnou do kanceláře, přijmu od vás telefonní hovor a vy se mě ptáte, jak se mám. Kdy? Teď? Poslední týden, měsíc, rok? Jak jsem spokojený s dosavadním putováním ve svém životě? Co přesně vás zajímá? A zajímá vás to?

Nemějte mi to za zlé. Dokáži uvěřit vašemu upřímnému zájmu o mou osobu, že máte třeba i starost, nebo zkrátka rádi uslyšíte, když skrze pozitivně zahnutá ústa stručně odpovím: Jojo, fajn. Děkuju, dobře. Nestěžuju si. Výborně. Jsem šťastný… Málokdy zareaguji negativně, vždyť opravdu jsem šťastný. Ale mám z vašich otázek zvláštní pocit. Že kvůli nim musím seskládat tu pestrou paletu pocitů a zážitků do jedné věty, ideálně do věty holé. Ne že bych měl potřebu na potkání otevírat dveře do duše, ostatně velmi rád bych slyšel i o vašich radostech a strastech, ale prosím, jen ne v jedné větě. A ne s cejchem zahřívacího kolečka v nové konverzaci.

Přemýšlím, jak bychom se tomu všemu mohli vyhnout. Co třeba o svých pocitech hovořit jindy? Ve speciálně vyhrazeném setkání? Nebo se ptát jen na velmi krátký časový úsek nebo velmi konkrétně: Jak se dnes máš? Neruším tě v tuto hodinu, a vůbec, jak se ti tahle hodina zdá? No jo, vím, zní to divně. Ale, copak není ještě divnější, když se dva lidé, zvláště ti, kteří se spolu neviděli dlouho, míjejí na chodníku a během minutky mají shrnout třeba půlroční trvání svého života?

Kdybych uměl skládat haiku, odpovídal bych pomocí nich, třeba bych pak zvládal neznehodnotit nastřádané zkušenosti, inspirace, pocity (ať už dobré či zlé) jednou úsečnou větou: Mám se dobře, díky. A co ty?

Navigate