Když literatura tiše mlčí

Když literatura tiše mlčí

Může za to intuice. Do rukou tuzemskou literaturu beru jen ve výjimečných případech. Jenže tentokrát cosi uvnitř říkalo, těmto knihám věnuj pozornost. Počet stran mi napovídal, že i když se mi tolik líbit nebudou, neokradou mne o mnoho času. Jak jsem se mýlil. "Musel" jsem totiž listy otáčet pomaleji, než jsem zvyklý. Více než beletrii mi oba útlé svazky nakladatelství HOST připomenuly chvíle, kdy jsem pozdní večery trávil s verši, co se tak rády odpoutávaly od rýmování. A s poezií se prostě nedá utíkat. A nešlo to ani u novely Biancy Bellové, natož u síti povídek o padesáti slovech, kterou utkala Lidmila Kábrtová. Svět ve mně se totiž zpomalil.

Nejprve přišly na řadu obrazy zašedlé prachem. Obrazy o Martě a Lole. O ženě, co nechce stárnout, o dívce, co se hledá při dospívání. O ženách, kterým něco schází. Může to být manžel-otec, stejně tak Esterházy může symbolizovat mnohem hlubší místo vyprázdněné něčím, co žádný muž nezaplní. Obrazy zašedlé prachem, který tak dobře znám ze starých filmových kopií. Uhrančivě strohé záběry na lidi a lidičky, většina je a zůstává celou dobu bez identifikace. Nepotřebujeme je znát. Jsou a žijí. Kolem nich se pohybují hlavní hrdinky, míjejí je, chvíli prohazují slova. Nic se ale neděje. Čas plyne, život jako by stál. Celý den. I zítřek. Vypadá to, že se čas pohybuje pouze v nitru postav. A ty se mu brání.

Bianca Bellová s estetickou strohostí nahlíží do rozpitého pohárku života obyčejných lidí. Káva už je vystydlá, nevíme, jestli raději nehledat pohoštění někde jinde. Současně nás něčím tento chlad fascinuje. Co bude s Lolou a Martou? A dozvíme se to? Vlastně… je nějaký posun pro knihu podstatný? Celý den se totiž nic nestane. Mělo by se něco stát, až znovu vstane slunce?

Jestliže jsem byl lapen novelou od Biancy Bellové, nečekaně jsem se stal vězněm na doživotí, jen jak jsem do rukou vzal magicky pojmenovanou knížečku Koho vypijou lišky. Snad za to může má nostalgie po době s poezií, po časech, kdy já sám jsem na ohmatané papíry zkoušel psát krátké povídky, abych je úspěšně ztrácel, schovával (hlavně před sebou, protože o mně až moc vypovídaly). Lidmila Kábrtová s každou další stranou o padesáti slovech ve mne rozechvívala něco, co jsem myslel, že už dávno spí – nebo není. Třeba může být její tendence spojit úsečnost a odstup s literárními zrnky zlata považována za prvoplánovou snahu okouzlit či se odlišit. Ať! Její průchod viděním světa malé dívky v době, kdy Rudé právo mělo pravdu, mě fascinoval. Chvílemi sice možná svou formou až přespříliš. Tvar slov a vět, který nás ještě více odcizoval od toho, co se hlavním hrdinům skutečně děje a co prožívají.

Intuice se nespletla. Přitáhla ke mně dvojici knih, u kterých čas plyne jinak. A za to jsem rád.

Hodnocení Celý den se nic nestane: 80%

Hodnocení Koho vypijou lišky: 90%

Lukáš Gregor

Navigate