Krvavá píseň

Vélin Al Sorna, zasvěcený Šestému řádu, byl od dětství cvičen k boji a zabíjení ve službách Víry. Řád se stal jeho jedinou rodinou. Vélinův otec sloužil jako rytíř králi Janusovi, panovníkovi Sjednoceného království, rozhodl se však Vélina zbavit jeho práv a v pouhých deseti letech ho zanechal na prahu Šestého řádu. Chlapec ho za to nenávidí. Během pobytu v řádu se Vélin dozvídá zatím netušené podrobnosti o své matce, která zemřela, když byl ještě dítě. Postupně také odhaluje důvody, jež jeho otce vedly k tomu, že ho řádu svěřil. Jedna pravda je však důležitější než všechny ostatní: Vélina Al Sornu čeká budoucnost, kterou má teprve pochopit. Budoucnost, jež změní nejen království, ale také celý svět.

Výše uvedený odstavec představuje nejen oficiální anotaci knihy Píseň krve, ale také vzbuzuje zvědavost (což anotace mají za úkol), a tedy chuť si knihu přečíst. Mě osobně však nechala chladnou. Snad proto, že i když mi fantasy čas od času udělá radost, coby žánr mi nikdy nevstoupil do prostoru těch oblíbených, abych měl potřebu číst více než jednu takovou knihu za rok. V případě debutu Anthony Ryana sehrála rozhodující roli tzv. šeptanda. Nejenže mé oči potkávaly na sociálních sítích výroky, že má kniha své kvality, ale i při osobních rozhovorech mi byla nejednou položena otázka, jestli už jsem Píseň krve četl. A tak konečně vznikla ona zvědavost, která měla být původně výsledkem přečtení anotace…

A hned prozradím: ještě že jsem se nechal zviklat. Netvrdím, že by mi kniha měnila život, dokonce nebude ohrožovat mé TOP žebříčky, přesto už nyní si poposedávám netrpělivě na křesle a čekám, kdy se podaří nakladatelství HOST vydat druhý díl z plánované trilogie (ten závěrečný díl teprve ve Velké Británii má vyjít). Proč ta spokojenost?

\"\"

(Zatím stále) nejsem milec všemožných fantastických zvířátek a obludek, které se mísí s uměle vytvořenou mytologií, lidskými (vele)hrdiny, epickým vyprávěním a giganticky promyšlenými světy. Když už, tak mi tohle funguje v dětské fantasy (Letopisy Narnie, Harry Potter…), u dospělácké mám mnohem raději reálie, vycházející spíše z historického románu. A Píseň krve mne v tomto směru zcela uspokojila.
Nelze tvrdit, že by snad kolem postav neplynula magie (a dost možná se časem objeví i nějaké to neskutečné monstrum), bytelná kniha o více jak šesti stovek stranách ale působí mnohem více jako pohled do konkrétního úseku naší reálné minulosti. Epická šíře se drží v mezích únosnosti, autor se nijak nepředvádí – scházejí tedy sálodlouhé (a zbytečné) popisy krajin, zemí, kultur, jež si vymyslel. Ryan je vlastně na rozmáchlost počtu stran velmi strohý.
Úspornost v literárním stylu více vypovídá o snaze autora zachycovat detaily, jež mají svou funkci v ději – už třeba pro objasňování pohnutek hrdinů. Současně však v detailech spočívá nejedno vodítko k dohledávání pravdy, neboť značnou část knihy tvoří vyprávění ústřední postavy, a to na mnoha místech porušuje pravdivost, mísí domněnky se skutečnými událostmi, vynechává a přeskakuje.

Napětí tak nevzniká pouze v rámci děje samotného (a že potkáme nejeden vyhrocený konflikt), ale i při čtení a skládání střípků z vyprávění. Ústřední hrdina je zkrátka dostatečně tajemný, aby provokoval ke zvědavosti a chuti nahlédnout k němu blíž.

Nyní tedy můžu už i já být mezi těmi, co Píseň krve nadšeně doporučují.

Antohny Ryan: Píseň krve
Nakladatelství HOST
Přeložil Jakub Kalina
Počet stran 624, váz.
ISBN 978-80-7491-173-6
Rok vydání 2014

Navigate