Není zač. Ale je.

Rakouský autor Daniel Glattauer nemusí být českým čtenářům cizí, zabydlel se totiž, zdá se, napevno v edičním plánu brněnského nakladatelství HOST. Přiznávám hned v prvním odstavci, že mne však neznámým byl, míjel mne, respektive já jeho, snad pro podivnou mou vlastnost, kdy čtení knih či sledování filmů od nejbližších sousedů velmi upozaďuji. Naštěstí však nyní, když aktivity HOSTA sleduji bedlivěji, mne anotace na nejnovější Glattauerův počin Není zač natolik oslovila, že jsem ono vzájemné cizení přeměnil v přátelství. A hned řeknu proč.

Román Není zač mi totiž způsobil radost. Velkou. Ne takovou tu výskající, poskakující, křepčící (další synonyma si dosaďte laskavě sami), nýbrž poklidnou, skromnou, pokornou, niternou. Tři stovky stran mi přišlo jako okamžik, něco, jako kdybych se ráno probudil s dobrou náladou, v průběhu dne mě čekalo pár příjemných setkání, a tak ranní káva chutná jinak, lépe. Okamžik, příjemný, radostný. Stejně jako čtení knihy Není zač.

Se svou zápletkou a charaktery se sice dotýká i závažnějších témat, Glattauterovi však nešlo o společenskou kritiku. Sociálních potíží, které nepatří jen Rakousku, ale i nám, se dotýká ve druhém plánu, to když o nich hlavní hrdina napíše kratičký text, posléze přerůstající do hlubších sond. Stále však ony texty i návštěvy míst, v nichž problémy vznikají, zůstávají někde opodál čtenáře. Máme se totiž především zabývat hlavním hrdinou, novinářem Geroldem Plassekem (nepřátelé mu říkají Geri). A i když dokonce v románu začne vznikat zápletka hodna detektivky, stejně důraz autor klade především na Geri… ehm… Gerolda.

Ten totiž řeší své místo. Nejen pracovní. Řeší sebe sama v kontextu vlastních vztahů – minulých i přítomných. Řeší sebe coby člověka zpasivnělého, kterému dost možná hrozí odpis, třeba kvůli hledání ticha ve sklence s alkoholem. Řeší sebe, protože se zamiluje, stejně tak najednou pocítí nutkavou potřebu být skutečným otcem, nejen své dceři, ale i nově nabytému (dlouho skrývanému) synu Manuelovi.

A zatímco sledujeme, jak se skrze jemná gesta a několik málo slov ve větách utvářejí a mění mezilidské vztahy, řeší se i ona detektivní zápletka (schválně nebudu nic prozrazovat).

Glattauterův styl mne velmi mile potěšil. Má lehkost, nepotřebuje moc opisů, ve své strohosti hezky souzní s jistou dávkou ironie, která je hlavnímu hrdinovi vlastní. A humor, mnohdy spíše coby Geraldův obranný mechanismus, prochází každou z kapitol. Tu více, tu méně nápadně. Někdy ale vnitřní komentáře hrdiny glosují dění tak, že jsem se (ve vlaku) hlasitě smál. Přesto (přes ten hlasitý smích) je kniha především o nenápadném příjemnu, které ji/vás obestírá. A to mi vlastně vyhovuje ještě víc.

Není zač
Daniel Glattauer

Přeložila Iva Kratochvílová
Počet stran 303, váz.
ISBN 978-80-7491-417-1
Rok vydání 2015

vydalo nakladatelství HOST

Navigate