Přísady mé spokojenosti

Internet překypuje zaručenými tipy na hubnutí, na to, jak vydělat svůj první milion, jak psát e-maily, najít partnerku, stejně tak, jak se vypořádat s leností a být produktivní. Ne že by takové texty nebyly k užitku, mohou nás konfrontovat s realitou (a s našimi zvyklostmi), přesto mě čím dál tím více nudí. Jako by jim scházel člověk. Něčí konkrétní zkušenost.

Měl jsem nutkání zde nějaký takový text publikovat. Znáte to. Najdete jej v cizokrajné oblasti, přeložíte a trochu jej přeformulujete. Už už mě svědily prsty při zadávání kouzelné formulky „productivity tips“ do hledáčku Googlu, když jsem nápad zmačkal a zahodil do koše. To, co nyní vypíši nebudou tipy a vlastně ani doporučení. Bude to takový neučesaný stručný soupispřísad, které se podílejí na tom, že i přes bobtnající počet projektů a vytíženost žiji, a to (teď klepu na dřevo) ve zdraví a spokojenosti.

Chlad. Čím vyšší teplota v místnosti, tím méně se dokáži soustředit. Tím méně se mi chce cokoliv dělat.

Voda. Z kohoutku. Ve velkém množství. Denně minimálně tři litry. Čím produktivnější jsem, tím jí vypiji víc. Žádné balené tekutiny v umělohmotných flaškách. A opravdu jen vzácně slazený nápoj. Preferuji kohoutkovou vodu. Z ní mám energii.

Pořádek. Připostrčila mě k němu má drahá manželka, ale zvykl jsem si na něj. Potřebuji jej. Kolem sebe musím mít uklizeno. Minimum věcí na stole. Jinak je má hlava uzamčena.

Klidné ráno. Raději vstanu dříve, když svět ještě spí. Namelu dobrou kávu, přečtu pár stran z knihy. Potřebuji takové ráno, jinak jsem v průběhu dne náchylný k únavě, nervozitě.

Opora. Věřím, že kdybych Ji před lety nepoznal a poté si ji nevzal za ženu, scházela by mi ta hnací síla a chuť. Všechno, co dělám, mě víc baví a má pro mě větší smysl.

Sdílení. Mám kolem sebe pár lidí, s nimiž mohu upřímně podělit o své pocity. Nejde o to, překlopit své starosti na jiné, ale o sdílení, třeba i s minimem slov. A pochopitelně i sdílení radosti!

Plánování. Nebo sebeorganizace. Jak chcete. Listuji si svým kalendářem a zápisky s pohledem i na 3-5 měsíců dopředu, pokládám velké kameny, vím, že dělám maximum pro hájení svého prostoru a času. A pro to, abych šel po cestě, která mi dává smysl.

Odpovědnost. Učím se ji přijímat. Svobodný chce být každý, ale svoboda bez odpovědnosti nemůže fungovat.

Vzduch. Mám rád často otevřené okno. Rád během práce vyjdu ven. Těším se, až budu v druhém pololetí tohoto roku bydlet na kopci, u lesa, mimo továrny…

Důvěra. K ostatním lidem. Ke kolegům a k přátelům. Hlídám si, abych já sám nedával příležitosti, aby jejich důvěra ve mě klesala.

Deník. Nebo spíše občasný pocitovník. Začal jsem jej psát rukou. Pomáhá mi. Mám v sobě pak víc uklizeno.

Sebeúcta. Ne falešné sebevědomí. Ale úcta k tomu, že tu můžu být. A tedy i k času, který mi byl přidělen. Jeho rozsah neznám, proto plánuji, proto si víc hlídám, komu jej budu věnovat.

Hezké věci. Neobklopuji se velkým množstvím, ale na druhou stranu jsou často dražší. Ať už jde o tablet, nebo varnou konvici. Chci, aby fungovaly, ale aby mě taky těšily.

GTD. Hlavu už nemám jako skladiště. Všechny projekty a jejich jednotlivé kroky jsou v systému, který je přehledný a funguje.

PestrostMám několik rolí, v každé různé projekty. Nefixuji se na jedno zaměstnání a taky se nenudím.

Humor. Není nad to se každý den zasmát. Ale stačí aspoň úsměv!

Ostření. Ty časy, kdy jsem bral čtení knih jako méněcenné v porovnání s prací, jsou naštěstí tytam. Došlo mi, že pokud nebudu pečovat o svoji kondici, bude produktivita neefektivní. Krátkodobá. Ten čas si naostření pily vybojovávám mnohdy s obtížemi, ale čím dál mi to jde lépe.

Čára. Pokud nepočítám dny, v nichž učím, čtvrtá hodina odpolední má při sobě tlustou čáru. Po ní se zkrátka nepracuje.

Pes. Máme doma úžasnou fenku. Hodnou, citlivou. I díky loňskému zranění, kdy jeden krátký okamžik způsobil, že stála na prahu naprostého ochrnutí, si uvědomuji, jak je život vzácný.

Radost. Dělám to, co mě těší. Ale vím, že cesta nebývá dlážděna jen a pouze radostí. Uměle si do takovýchdlaždic nevnucuji radost, pouze si uvědomím, že bez nich bych se k cílům nedostal.

Víra. V dobro. V to, že je silnější než zlo. V to, že když činíme dobro, vrací se. Nám třeba ne ve stejném množství, ale putuje a dostane jej někdo jiný.

Jídlo. Zajímám se o to, co jím. O kvalitu. O chuť. Chci, aby mě jídlo bavilo a dělalo mi dobře. A devět měsíců nejím maso.

Vděčnost. Někdy si ji musím připomínat, ve světě jako by na ni nebyl prostor, má být ve zvyku tichá. Pomáhá mi, když ale za každý den poděkuji. Mnohdy mi vůbec nedochází, kolik dobrého kolem mne vlastně je.

článek byl publikován zde – jeho součástí jsou i komentáře čtenářů

Navigate