Kniha – vír
V edici Světová četba vyšlo již více než sto svazků – ať už světově proslulých autorů, tak začátečníků. Axolotl roadkill se řadí mezi druhou kategorii, jde o literární debut mladičké Helene Hegemannové, které román vyšel ještě před osmnáctými narozeninami. Pozornost, kterou vzbudil, stejně tak motivace Odeonu její prvotinu vydat, do značné míry souvisí s mimořádně nekompromisním pohledem do životů mladé (nejen) německé generace.
Fiktivní deník náctileté Mifti nedodržuje tradiční koncept literárních deníků, rozbíjí jej na úseky, jež spolu často nesouvisejí nejen co do kauzality, ale i časově a de facto i svým ukotvením v (ne)realitě. Při čtení románu se dostanete do víru, což v případě stylu psaní rozhodně není fráze – vír vás, stejně jako Mifti, zachytí, divoce s vámi cloumá, vtahuje a drží v sobě (a nepustí). Mifti se, byť s určitou pózou rozmazlenosti a znuděnosti, dostává do situací, v nichž ji vír strhává nejen ze stabilního postoje na zemi, ale také z roviny komunikace s normálním světem. Spolu s ní se dostáváme do halucinací, snů a představ, do modifikovaných zážitků a rozhovorů s okolím, nemáme se čeho chytnout – pravda je možná někde venku, ale nedohlédneme na ni a s dalšími a dalšími řádky už o ní i začínáme pochybovat.
Hlavní hrdinka může sice být mnohým nesympatická, zasloužila by výprask nebo hromadu lásky, aby se nechovala jako fracek. S jejím odsouzením si však moc nepomůžeme. Stejně jako ona, i jiné “zlo” nevzniklo jen ze sebe sama, ale vlivem těch, kteří do ní zlo vtělují a pokrytecky se očišťují před společností.
Jestliže je pobyt s/v Mifti jako vír, obdobně se to má s textem Helene Hegemannové. Nevíme, kde je mu začátek a kde konec, ne že by se slova opakovala, ale lidé se nedokáží posunout dál a s nimi i významy jejich slov. Současně je tento vír neshovívavě prudký – na stránkách střetáváme drogové zmatení mysli, psychické nemoci reálné i vnucené, závratě, sex bez lásky, lásku bez reality, vulgárnost i touhu po vzepření se chaosu. To vše v originálně zformulovaných myšlenkách, které ač o hnusu, mohou znít jako poezie. Vyprávění doplňují znenadání úryvky z písní (stávají se i nadpisy), SMS zprávy, e-maily, v neposlední řadě ale i citace a parafráze jiných osudů.
A zde se nachází další aspekt kontroverze (a úspěchu) knihy. Helene Hegemannová čerpala z různých textů a zavdala příčinu k diskuzím, kde lze hovořit o intertextualitě a kde o plagiátorství. Nemusíme nutně v tomto souboji stát na té či oné straně, dokonce nás ani nemusí rovina života díla zajímat. Proč? Protože Axolotl roadkill má vnitřní pnutí, které vás sice může v průběhu čtení pobuřovat a znechucovat, ale které vás ztěží pustí. Je to vír…
Axolotl roadkill - Helene Hegemann
nakl. Odeon – 2011
