Ovce bez pastýře
Zatímco v zahraničí se finský autor Harri Nykänen proslavil již několika tituly (a dočkal se i převedení do filmové řeči), u nás jej budou znát pouze zapálení fanoušci kriminálního žánru. Vůbec první překlad z jeho volné série o tajemném Raidovi se k nám dostává po deseti letech od původního vydání. Knižní klub možná motivovala skutečnost, že za Cestu černých ovcí získal Fin prestižní národní literární cenu. Příběh přitom není nikterak složitý a i když se v závěru dočkáme drobného překvapení, autorovi nepochybně jde více o zachycení letmé atmosféry dnů než o dramaticky vystavěný děj. Při čtení vidíte obrazy, přičemž je Nykänen navozuje jen minimálními prostředky. Popisnost bychom v jeho textu marně hledali. Soustředí se na úsečnou charakteristiku gest a akce, dominují dialogy – a i ty dokáží být často zamklejší než v jiných detektivkách a kriminálkách. Ostatně, Finům je specifická strohost vlastní, Nykänenovi hrdinové připomínají ty, které lze potkat ve filmech slavného Akiho Kaurismäkiho. Čtenář pak s takovými postavami v duchu prodlévá, uvažuje o jejich motivacích a hledá skulinku nejen do povah, ale snad i do duší hrdinů. A právě tato náhledy do nitra můžeme považovat za jeden ze stěžejních cílů Cesty černých ovcí. Nejde o psychologickou studii zločinu, kriminálníků a ani těch, co stojí na straně zákona. Přesto se nám do rukou dostávají malé střípky, z nichž sice Nykänen (úmyslně) kompletní mozaiku neseskládá, ale o to více vás dráždí a vlastně i uspokojí. Zaměřuje se na stárnoucího gangstera, který se vydal na závěrečnou pouť – a byť krajina tiše obklopuje jeho počínání, nebudou poslední dny zcela tak klidné. Nygren si totiž na svoji cestu vybral zvláštního společníka, záhadného muže jménem Raid – je to bodyguard? Je to člověk, co má Nygrenovi dělat společnost, aby se necítil sám? Nese v sobě také tajemství jako ústřední hrdina? Otázky, které si kladou policisté, jež cítí ve vzduchu něco podezřelého, vycházejí při čtení i přímo od čtenáře. Putující dvojici obestírá mlha, která se zvedá opravdu jen pozvolna. Jednotlivé úseky cesty kromě událostí, jimiž Nygren trestá i odměňuje lidi, kteří sehráli v jeho životě nějakou roli, obsahují společné dialogy. V nich si ale Nygren a Raid mnoho nepoví – vlastně ani nemusí, vědí, že minulost už je pryč a na budoucnost není třeba myslet. A to, jaký kdo z nich je, nestojí v jejich slovech, ale činech. Více než krimi může kniha připomínat scénář k filmové road movie – stačilo by k tomu pustit některý ze soundtracků Jima Jarmusche a stránky se přemění ve filmové obrazy. Nykänenenův jazyk nikam nespěchá, na velká dramata je skoupý a vlastně i v samotném závěru nechá oponu bez potlesku zatáhnout, přesto čtení uběhne velmi rychle. A po odložení knihy zůstane vzpomínka na pana Nygrena, darebáka, kterého lze obdivovat, a zvláštní vůně finského podnebí – tak nějak melancholicky utěšlivá. Možnost objednání zde
Jako filmová road movie
