Prvních 10 rad, které jsem si vzal z knížek o mozku

Zatímco moudrosloví osobněrozvojových knížek už povětšinou nechávám ležet ladem, odborné publikace zacílené na fungování mozku mne zajímají. Po ruce mi leží zápisník a z něj si nyní dovoluji vytáhnout pár postřehů, které by bylo možné vnímat i jako rady, jak se udržovat v lepší mentální kondici.

Aby text měl ale větší smysl, vybírám pouze ty, které ve mně aktuálně nejvíce rezonují a k nimž můžu připojit i vlastní zkušenost. Ostatně, právě s praktickým otestováním či postojem se můžete podělit i v komentářích.

To nejlepší, co můžete pro své tělo udělat, je alespoň půlhodinu denně se hýbat.

Fyzickou aktivitu jsem vždy vnímal jako prostředek k lepší fyzické kondici, k lepší postavě, až postupem času si začal uvědomovat, že dobře vypadat je vlastně docela prvoplánová motivace. Pohyb velmi těsně souvisí i s tím, jak moc mi to bude myslet, třeba za takových padesát let. Lepší, než si nutně tělo huntovat v posilovně dvakrát týdně, je pravidelná chůze. Ideálně zhruba deset tisíc kroků. Není to nic nereálného.

Pokuste se být méně zamyšlení, soustřeďte se vědomě na tady a teď.

Tato schopnost mi stále jaksi uniká. Občas se jí letmo dotknu. Neustále se potkávám s doporučením, abych při jídle vnímal pouze jídlo. Abych si našel chvíle pouze pro sebe. Chvíle s tichem. Místo toho přijímám neustále impulsy, vjemy, informace a ruch.
Jak ale říká jeden můj dobrý přítel: „Co se stalo, to už je dějepis.“ a díky tomu se méně zabývám minulostí, dokonce i na budoucnost se soustředím spíše jen proto, abych trochu vytyčil cestu a lépe vnímal aktuální stav. Stále ale ještě nedostatečně.
Nevím, kolik mám přiděleno času, přesto koukám dopředu. Přitom to nejjistější, co vlastním, je právě teď a tady…

Stravujte se zdravě.

No, tady už je to komplikovanější. Problematika zdravé výživy se začne zauzlovat ve chvíli, když hledáte, co vlastně ta zdravá strava je. Může to být raw, může to být paleo, může to být veganství… Místo honby za zdravou výživou, tedy přesněji řečeno honbou za tím, co zdravé může být třeba na papíře a složením, jsem se začal soustředit na to, co mne dělá zdravým.
Přestal jsem jíst maso, začínám více koketovat s čerstvou a syrovou stravou, také jsem si začal jídlo vychutnávat. A už jej nevnímám jen jako palivo pro to, abych mohl od rána dojít k večeru. Jde o něco, co je součástí mne samotného. Mého těla a tedy i hlavy. A to, že něco jím či nejím, nesouvisí s poučkami či knihami, ale s tím, že se cítím lépe. Mentálně a fyzicky.

Pomáhejte druhým.

Podle studií jsou lidé spokojení především tehdy, mohou-li se o své štěstí dělit. Nemusíme nutně jezdit do Afriky, vlastně ani ne přispívat na charitu. Pomoc má mnoho tváří. Třeba jednou z nich je i fakt, že druhé lidi neotravujete svými starostmi. Nebo že jim nasloucháte.
Jak by ale řekl druhý můj vzácný přítel, pomoc druhým škodí, ano, pakliže z nich děláte nesoběstačné lidi závislé na pomoci od ostatních. Pomoc jsem začal vnímat trochu jinak. Citlivěji. Dívám se, kde můžu podat ruku a kde raději říct, aby druhý zatnul zuby a snažil se ještě víc.

Poslouchejte hudbu při plném soustředění.

Kdysi jsem dělal, pak si odvykl. Hudba mi hrála a hraje často jen jako doprovod. Pořádně ji nevnímám, pořádně pak nevnímám ani tu činnost, která je směrodatná. Hudba přitom omezuje oblasti mozku odpovídající za strach a současně podporuje aktivitu center odpovídajících za štěstí. Knihy ale doporučují s hudbou zacházet jako s jídlem – nekonzumujte ji tedy třeba při práci.

Zpívejte si.

Takový tip mě překvapil. Ale ať už kniha Změňte mozek, změňte život nebo Digitální demence vřele zpívání doporučují. Jde o pomyslný „hack“ mozku. Pomáháte si ke štěstí a spokojenosti.

Usmívejte se.

De facto velmi podobný účinek jako zpěv. A navíc. To, jak se chováte, se odráží i v okolí. A chcete kolem sebe napruzené lidi nebo ty, kteří se na vás usmívají?

Buďte (pro)aktivní.

Tím jsem vlastně začal. Před lety, kdy jsem zjistil, že do značné míry jen reaguji. Přijímám od okolí podněty a myslím si, že na ně musím reagovat, že na ně mám dokonce reagovat tak, jak ode mne okolí chce. A když něco neumím, dokážu si to zdůvodnit – třeba výmluvou na špatné geny. Jenže mezi podnětem a reakcí je prostor na naší volbu. A za ni jsme odpovědní. Je to osvobozující a současně velmi ztěžklé odpovědností.
Učím se vnímat sebe a to, jak reaguji. Jak moc to jsem Já, jak moc něco, co chce okolní svět. Jak moc to, co chce má lenost a obava.

Zjednodušujte.

Babauta by o tom mohl vyprávět, ale má v mnohém pravdu. Obklopit se zbytečnostmi zatíží i vás samotné. Na druhou stranu jsem si odzkoušel, že s tendencí minimalizovat se to nemá přehánět. Vždy se najde hranice, kdy se z jednoduchosti najednou stává komplikace. Intuice by hranici poznat měla. Umíte-li sobě naslouchat.

Nebuďte stále na příjmu.

Pocit, že nás kdykoliv může kdokoliv kontaktovat (a třeba nám delegovat nový úkol), udržuje v chodu mozku centrum, které biologicky souvisí s aktivací pohybu při útěku před šelmou nebo při jejím lovu.
A neustálé přepínání mezi různými činnostmi, kontrolou zpráv, zdí na sociálních sítí, v průměru snižuje IQ o 20 bodů (je to třikrát horší, než kdybychom si při práci dali jednu marijánku).
S tím stále zápasím. Pocit být online a na příjmu je totiž vlastně v něčem lákavý. Chutná. Máme pocit, že nejsme sami. Jen jaksi méně vnímáme sebe a přítomnost. A de facto si zaděláváme na hloupnutí.

 

Přidali byste nějaký tip vy sami?

Navigate