Lukáš Gregor

Krvavý déšť v Helsinkách

Tue, 15 May 2012 16:48:15 +0200

Svět v rozkladu. Mají v tom prsty nedávné epidemie, nebo se začal rozkládat ji dříve a z jiných příčin? A jde o budoucnost, nebo se to týká (velmi akutně) ji nás?

Otázky, které mohou vyvstat, přesto je finský autor Antti Tuomainen ve své třetí knize nepokládá. Helsinky, nebarvité, s postapokalyptickou patinou, se staly bludištěm. A kdyby nebylo deště, uvažovali byste, zda vůbec ještě s městem nebe nějak komunikuje. Jak u to bývá, v labyrintech zanikají cesty, stejně jako se rodí nové. A s nimi otázky. Mnoho odpovědí nečekejte. Ostatně, závěr útlé knihy má chuť po nabroušené oceli a rozprostře před vás hned několik možných variant. Nejen kudy by se mohl děj dále ubírat, ale také těch zpětných – kudy vlastně šel.

Tuomainen získal prestižní ocenění za nejlepší krimi roku 2011, zapomeňte však na nějaké vražedné, leč žánrově čisté čtivo. Ne že by autor tápal, naopak dobře ví, že temné helsinské uličky mohou reflektovat stejně tak “prosvětlená” zákoutí mysli – vraha/vrahů, obětí (??), amatérského detektiva, i nás samotných. A ví, že když bludiště, tak bez jasného směřování a postupu.

Léčitel je provokativní. U tím, že nenabízí “poamericky” vybudované zázemí, tradiční dramaturgii od expozice a po katastrofu, kdy nás autor vede za ruku a říká, pozor, teď přijde chvíle, kdy se něco důležitého dovíš. Zásadních momentů (informací) nabízí prakticky každá strana, Tuomainen s nimi ale pracuje doslova zákeřně. Nekřičí, neupozorňují na sebe, je obtížné si všech při prvním čtení všimnout – ale neciťte se provinile, ani hlavní hrdina Tapani Lehtinen se často “nechytne”. Nedivte se mu, jeho žena je nezvěstná a několik indicií napovídá, že se zapletla do velmi nepřívětivé sítě, která se spřádá i za pomoci vyvraždění několika rodin.

Léčitel ale provokuje i tím, že je velmi krátký. Ze dvou důvodů. Tuomainen volí jen ta slova, která mají pro jeho příběh význam (také pozor na ně!). A nedoříká.
Napětí tak vzniká nejen uvnitř příběhu (ve fabuli, kdy chcete vědět, co se v těch Helsinkách, sakra, děje), ale také ve vztahu mezi čtenářem a knihou. Dráždit vás může syžet, způsob vyprávění, který rozhodně nechce, abyste si knihu vzali na dovolenou na pláž u moře, nebo si ji rozkouskovali a po večer sem tam něco “zhltli”.

P.S.: U dlouho se mi nestalo, abych detektivku měl chuť/potřebu přečíst znovu (hned) po jejím dočtení.

Aby se argument nestal výmluvou + tip na konec

Fri, 11 May 2012 00:00:00 +0200

Kolikrát jste ze svých úst, nebo z úst protější strany slyšeli “teď nemám čas/teď nemůžu – mám moc práce, jsem zaneprázdněný…”? Argument, který se sice může mnohdy zakládat na pravdě, ale nadužíváním jí pozbyl, a stal se – ano – jen a pouze výmluvou.

Když bychom to vzali puntičkářsky do důsledků, tak de facto sama věta “nemám čas” je lživá. Čas máme vždy, stále plyne a nelze se od něj odstřihnout. Ehm, ostatně, čas ani nemůžeme vlastnit, jen s ním tak či onak nakládat. Proč popravdě neříct: “Teď se mi tvá návštěva nehodí, protože jsem se rozhodl věnovat tomu či onomu”? Proč máme potřebu svá, bezpochyby často opodstatněná rozhodnutí (a tedy i filtraci toho, čemu se věnovat a čemu ne) degradovat do vágního obalu “nemám čas”/”jsem zaneprázdněn”?

Třebaže může znít krutě odpověď :”Nezlob se, ale nyní je pro mě důležité, abych se věnoval tomuto úkolu. Jakmile jej dokončím, ozvu se ti a rád si s tebou pohovořím,” ve výsledku se mi upřímnost osvědčila mnohem více. A adresát se cítil méně ošizen a uražen, než když jej odbudu nicneříkajícím “promiň, nemám čas”.

Pochopitelně, že naše intuice by měla rozeznat, kdy jde o něco naléhavého – lidsky naléhavého. Například u známého, který řeší závažné problémy, a potřebuje poradit, pomoci nebo zkrátka jen být vyslyšen. Zde se bavíme se o nečekaných návštěvách, telefonátech i e-mailech, jež spadají do kategorie “zloděj času”. Zkrátka přicházejí s poptávkou po vaší energii, kterou jim nemůžete (= nechcete) aktuálně věnovat.

Pokud však hledáte velmi jednoduchý způsob, jak někoho “odmítnout”, a to aniž byste použili bezobsažné fráze, o nichž tento článek je, dám vám jeden tip. Objevil jsem jej díky slovnímu nedorozumění…

Před časem jsem své úřední a konzultační hodiny zrušil, protože jsem se necítil dobře. Byla za tím únava, dost možná i nějaký ten “bacil”. Šel jsem si lehnout. V kanceláři se mě snažil vyhledat jeden zahraniční student. Věci pro něj jsem měl nachystané a předávala mu je má asistentka. Když se (v angličtině) ptal, zda jsem či budu v práci, chtěla vysvětlit moji nepřítomnost tím, že jsem příliš zaneprázdněný. Místo “busy” však omylem řekla “happy”. Student z budovy odcházel pravděpodobně hodně zmatený.

Když jsem se této historce dosmál, uvědomil jsem si, že jde vlastně o úžasný argument. Mohu tak lidem vysvětlit, proč nemám chuť či čas se věnovat nějaké pracovní záležitosti, úkolu, který bude třeba očividně nedůležitý, nebo zkrátka nepřichází ve správný čas. Místo vágního “promiň, ale jsem teď hodně zaneprázdněný” (kdo není?!) zkrátka řeknu “promiň, ale jsem teď příliš šťastný”.

P.S.: Funguje to :)

Chceš něco změnit? Začni.

Wed, 02 May 2012 00:00:00 +0200

Mnoho z nás spílá na šéfy a vůbec na všechny, které musíme poslouchat. Pohybujeme se ve směru, jenž vytyčuje někdo jiný. Dobrá. Zkusme si představit svět, v němž by nám vůbec nikdo neříkal, co máme nebo nemáme (u)dělat.

Upřímně, kdyby se tato hypotéza, obsažena v úvodu Godinovy knihy Kopni do té bedny, transformovala do skutečnosti, většina z nás by zůstala vyděšeně stát.

Kdybyste v takovém světě žili, co byste dělali?

Jojo, Godin nás má přečtené. Tuší, co by se dělo. Zalekli bychom se a koukali, co kdo dělá okolo. Ti odvážnější by otevřeli své bločky (moleskiny, ať to vypadá vpravdě plánovačně) a začali spřádat plány. Ale kdo z nás by se postavil a kurážně opravdu ZAČAL něco DĚLAT?

Kdo by začal? Kdo překročil bod, za kterým není návratu? Kdo by se vrhl vpřed? Kdo se sám začne rozhodovat? Kdo prostě začne něco dělat?

Seth Godin ne náhodou patří mezi ty nejčtenější blogery na světě. Ne náhodou patří jeho knihy mezi mezinárodní bestsellery. Nebojácně totiž tepe do zkostnatělého systému, který funguje leda tak v zaprášených učebnicích managementu a ekonomie. Myslím, automatizovaným jako pás v továrně, nepatří budoucnost. Ba ne, nepatří jim ani čas, který právě probíhá. Jak podrobně probral v knize Nepostradatelní, být kolečkem v motorku hodin nemusí být naší životní metou. Co když plánujeme velké věci? Máme se spokojit pouze se sny?

Je lidskou přirozeností používat mapu. Pokud máte dost odvahy ji nakreslit, ostatní za vámi půjdou.

Kniha Kopni do té bedny se dostává v českém překladu na pulty knihkupectví a má velkou výhodu oproti mnohým obdobným kouskům (podnikání–vaše kreativita–motivace). Lze ji bez potíží aplikovat i na naše prostředí a funguje i mimo prostor firem a byznysu. Jde o univerzální manifest „spouštění“, vypovídá o momentu, kdy přestaneme být sklíčeni z možných rizik nebo prostě leniví.

Brzy je docela dobré, ale hned je ještě lepší.

Iniciativitu chápe Godin jako nejdůležitější druh kapitálu, který můžeme do svých projektů investovat. I proto jí věnoval sto řízných stran, i proto každou větou touží, aby ji pomohl v nás objevit, nebo – spíše – ji nenechat schovanou a ospalou.

Bojácní se snaží zabránit srážkám, takže se vyhýbají pohybu.

Godin se nechce hrát na vědce a nepojmenovává přesné příčiny strachu. Určitě, mohl by nám ukázat, kde v mozku se tohle centrum nachází, také by mohl přihodit pár hezkých historek o biologické determinaci a o tom, jak jsme pořád ještě lovci, kteří mají zakódováno být ve střehu. Jenže na tyhle servítky nebylo místo a Godin vykládá na stůl rovnou kritiku naší pohodlnosti. Náš „ještěří mozek“ se brzy naučí používat únikový východ, stagnace je potvrzování statusu quo. Není to ale málo?

Mnohé z nás odpor vždycky umluví, sabotuje naše nejlepší příležitosti a ničí nejlepší šance udělat něco skvělého.

Nepočítejte s tím, že by Godin udělal něco za vás, dokonce nenabízí ani pět/deset/patnáct/sedmdesát zaručených pravidel, které vás dovedou k úspěšnému startu. Ale v duchu názvu své knihy stránku co stránku do vás šťouchá. Střídá konkrétní příklady z praxe s motivačními myšlenkami i nějakým tím škodolibým bububu. Nechce, abychom po odložení textu honem honem na sociálních sítích označili knížku za přečtenou, sedli do křesla a vzali do rukou další wow-rozvíjející-motivující literaturu. Proto píše stručně, rád by, abychom začali co nejdříve, vlastně hned. (Ideálně ještě během čtení!)

Samozřejmě, že nic nemůže být všeobecně platné. Řadě lidí buďto vyhovuje být schován v řadě, nebo jsou rizika/důvody tak závažné, že se upřednostní jistota. Nemůžeme jim to mít za zlé. A bylo by nefér Godina usvědčovat, že se na takové dívá skrze prsty, jen zkrátka pro ně nepíše. Jde mu o tu cílovou skupinu, která by mohla/chtěla, ale bojí se, nebo otálí.

Chybovat se vyplatí víc, než když nebudete dělat nic.

Godin rozhodně není týpek, který by vás chlácholil, na druhou stranu vás asi uklidní jeho důraz na to, že i chyby mají svůj význam. A neúspěchy nemusejí být stopkou ve vašem snažení.
Když jsem četl elektronickou verzi knihy (velmi brzy bude již oficiálně dostupná), nestačil jsem si text podtrhávat. Kopni do té bedny má totiž drive. Godin dávkuje nové myšlenky s myslí profesionálního autora hollywoodských blockbusterů. Jde o horskou dráhu, mixáž klidu (opakování důležitých idejí) a intezivních vzruchů (Godinovo šťouchání). Když kniha skončí, dost možná budete mít chuť všechny možné notýsky a poznámky s plány hodit do kamen, protože to, co chcete dělat, máte v srdci a nyní je ten nejvyšší čas to konečně začít i žít.

Seth Godin | Kopni do té bedny

Jan Melvil Publishing, 2012, paperback, 104 stran, běžná cena tištěné knihy 199 Kč, zdeza 179 Kč

Mé workflow /05/ – Plánování s elektronickým kalendářem

Mon, 23 Apr 2012 00:00:00 +0200

Lidem, kteří sem tam navštíví můj blog, je známé, že pro plánování využívám papírový diář. Zatímco pro organizaci úkolů a projektů mi slouží systém metody GTD a aplikace OmniFocus, diář se stal prostorem, v němž jsem si nejen dílčí položky zasazoval do „toku času“, ale také hlídal rovnováhu mezi svými rolemi, respektive mezi prací a osobním životem.

V rámci mého workflow však došlo před měsícem ke změně nástroje. Koupí nového iPadu jsem se rozhodl vyzkoušet, zda bych k procesu plánování mohl využít místo papírového diáře pouze „stroj“. Bylo to obtížné rozhodování, neboť pro to či ono řešení hovoří nejedna (ne)výhoda. Kvůli své cestě dospět do stavu, kdy budu pracovat jen s velmi omezeným počtem nástrojů, rozhodl jsem se pro zkušební měsíc s elektronickým plánováním.

Práce výhradně jen s GTD aplikací mi nevyhovovala. Byť OmniFocus má ve svých iOS aplikacích funkci Forecast, dostatečná perspektiva nad tím, co kdy dělám, kde jsem, mi scházela. Proto diář. Na straně druhé – své zvyklosti z FranklinCovey diáře lze překlopit i do „obyčejného“ elektronického kalednáře. iCalu, Outlooku nebo Google…

Nyní v bodech, jak elektronický kalednář využívám.

I. část – Měsíční plánování

Žádná z tradičních aplikací bohužel nenabízí obdobu seznamu Master Tasks, kde bych si vypsal, co bych v rámci měsíce chtěl udělat/přečíst/zhlédnout/naučit se. Zatím to řeším myšlenkovou mapou. Z centrálního tématu (název měsíce) jdou hlavní větve, které nesou název mých rolí – a to včetně tzv. ostření pily. U každé role si poznačím to nejdůležitější, co bych v rámci ní chtěl v daný měsíc udělat.
/pozn.: Přemýšlím, zda si tuto mapu nepřetvořit do větší perspektivy, a to jednoho roku. U každé role by pak byly větve–měsíce. Výhodu vidím k lepšímu vybalancování rovnováhy mezi rolemi, rozumnější odhad, co si mohu dovolit, ve výsledku tedy klidnější život./
Pochopitelně, že již při měsíčním plánování nahlížím do GTD systému – abych viděl, které z projektů jsou aktuální a které budou.

Při měsíčním plánování ale otevírám také kalendář. Vzhledem k různým „závazkům“ a k dlouhodobější představě, kdy mám výuky, kdy jsem v jakém městě, zaznačím tyto již známé údaje k jednotlivým dnům. Vytvořil jsem si speciální kalendář „Město„, událost má celodenní trvání, rozeznám ji tak graficky od úkolů/schůzek.
V rámci této fáze ale položím do kalendáře i tzv. velké kameny. Opírám se o myšlenkovou mapu a na základě rozumu i intuice připojuji k některým dnům role, jež jim budou vévodit. (Vytvořil jsem si kalendář „Role“ a jde také v hanýtrce Google kalendáře o „celodenní událost“.)

II. část – Týdenní plánování

V závěru každého týdne si nejprve otevřu mapu, podívám se na směřování v rámci měsíce, mohu aktualizovat velké kameny, které jsem si při měsíčním plánování vložil ke konkrétním dnům.
Záložku týdenní kompas z FranklinCovey diáře jsem nahradil vytvořením kalendáře „Pila„. Při týdenním plánování vytvořím „velkou událost“ roztaženou na všech sedm dní. V této události vypíši knihy, které chci číst, filmy, které potřebuji zhlédnout, případně jiné velké kameny z dalších rovin (fyzická, duchovní, sociální). Mám je během týdne neustále na očích.
Snažím se o to, aby ke každému dni byla připsána jedna dvě role, přičemž mohu kdykoliv sledovat, zda jsou v rovnováze v rámci celého měsíce, nebo dokonce více měsíců.

Při týdenním plánování jsem ještě v užším spojení s GTD aplikací, neboť v závěru týdne provádím i weekly review. Mohu tak přesněji vybrat projekty, kterým se v daný týden budu věnovat. Protože na týdenní plánování kladu velký důraz, vypisuji i konkrétní úkoly, jež v rámci tohoto týdne budu chtít udělat. Jde však přednostně o tři nejdůležitější věci na jeden den (viz Babautovo ZTD). Pro úkoly jsem si vytvořil kalendář „Udělat“ a nepřisuzuji jim konkrétní čas (a trvání), nýbrž jde opět – stejně jako v případě Město, Role, Pila – o celodenní událost.

III. část – Denní plánování

V závěru každého dne se podívám na kalendář a jen doplním úkoly s důležitostí B a C, přičemž je mohu odlišit ještě i číslicí – např. B1, B2.
Samozřejmě, že ne vše jde tak, jak si člověk naplánuje – byť se snažím svůj prostor maximálně hlídat, a proto denní plánování slouží i jako čas ke korekci. Zatímco pro někoho představuje plánování nesmyslnou aktivitu či cestu k nesvobodě, mně naopak otevírá dveře k větší flexibilitě a hlavně k citelnější rovnováze mezi různými projekty a mezi prací a osobním životem/rozvojem.

Další poznámky k práci s elektronickým kalendářem

Během dne hotové úkoly nemažu, neboť bych ztrácel přehled o tom, co jsem kdy udělal. Pouze změním kalendář – místo „Udělat“ na „Hotovo„.
Vytvořil jsem si také kalendář „Poznámky„, jímž nahrazuji stranu Day Notes z papírového diáře. Nápady, především však poznatky z komunikací vkládám pod tímto kalendářem opět jako celodenní událost ke konkrétnímu dni. Při zadávání názvu poznámky se řídím stejným principem jako při zadávání úkolů – ještě před satmoným názvem je role, které se týká, případně i projekt. Protože to nástroj umožňuje, mohu detaily vepsat do popisu „události“. Buď vlastními slovy, nebo zkopíruji část z komunikace (e-mail, zpráva). Určitě nezapomínám zadat jméno člověka, kterého se poznámka týká. Výhoda je jasná – mohu kdykoli rychle vyhledávat podle projektů, rolí či lidí poznámky nebo úkoly.
Velmi často využívám pro poznámky Evernote, a ty mohu pomocí jejich specifické URL adresy připojit k události v kalendáři. Při klepnutí na odkaz se spustí Evernote a poznámka (i s přílohami) otevře. Funguje to i na zařízeních s iOS.
Výhradně s elektronickým plánováním funguji měsíc a jediná nevýhoda spočívá v absenci papíru – tedy pocitu, který mívám, když s papírem pracuji. Jinak se mi vše potřebné podařilo do obyčejného kalendáře přenést, mám to vždy po ruce, lze prohledávat, nebo nechat si zobrazovat jen některé kalendáře – např. pouze schůzky, nebo pouze úkoly apod.
Samozřejmě i záleží na aplikaci, kterou využíváte. Pro mé potřeby při práci s počítačem bohatě stačí webové rozhraní Google kalendáře, pro iPhone/iPad využívám skvělou aplikaci Calendars, protože umí nejefektivněji pracovat s prostorem a přehledně zobrazovat celodenní události a ty termínované.

Jen tak číst

Fri, 20 Apr 2012 00:00:00 +0200

Paní knihovnice mě měly rády. Při pultíku viděly sotva moji čupřinu, zato vyložený vagon knih jim vháněl slzy do očí. Jen doufám, že z radosti, nikoliv z přidělaného množství práce – upozorňuji, že tehdy PC byla zkratka, o které se jen šeptalo.

Když mi přestala stačit městská knihovna, zaútočil jsem s průkazkou na tu okresní. Žádná kniha mi nebyla dost “tlustá”, záložky se postupem času prodíraly či trhaly. Pak však přišla doba, kdy se vše změnilo…

Nemůžete mě mít za člověka, jenž ve volných chvílích s krucifixem bojuje za svržení nadvlády strojů. Používám stolní, přenosné i ty dotekové, o dvou zařízeních mi dokonce specializované nakladatelství vydalo knihy. Přesto si dám ruku na srdce a položím řečnickou otázku: Nečetl bych jinak, kdybych nepotkal internet a počítač?

Postesknout si nad zrychlováním doby můžu stejně jako dalších x lidí. Sebemrskačsky přiznávám, že jsem se však nechal také strhnout. Cítím to právě i na procesu, kdy do rukou chytnu knihu a snažím se číst. Úmyslně zdůrazňuji slůvko snažím. Ačkoliv odkojen Dostojevským, navykl jsem textům dlouhým jako status z Twitteru. Když mám věnovat pozornost příspěvkům na blogu, normostrana mi začíná působit fyzickou bolest. Co se stalo?

Internet má obecnou tendenci přísun informací zrychlovat a také je zkracovat. Dlouhý text je jak od grafomanského intelektuála, pokud schází odkazy či multimediální obsah, jste podivínem ze staré školy. Alespoň tak to na první… (no jo, druhý i třetí) pohled vypadá. Naštěstí se najdou místa, kde lze cvičit trpělivost a číst déle než dvě minuty. Zkouším se takovým příspěvkům nevyhýbat, přesto zatím zůstávám nemocen.

Číst knihu, aniž by mozek nelačnil po přísunu dalších pestrých informací, je pro mě mnohem těžší. Jsem v kapitole o procházce hezkým hájem a chci vidět fotografickou galerii (ideálně s možností “zoomovat”). Mladý muž vyznává lásku slečně a mě by zajímalo, kolik jej stála košile z tak jemné bavlny a jestli ji někdo dodá bez přirážky za poštovné a balné. Autor uvádí před první kapitolou poděkování a věnování laskavým rodičům a já se divím, proč u nich nemá odkazy na Facebook.

Cítím se dezorientován a zmaten. Mozek hledá podněty, ale místo toho před očima plyne stále jen “obyčejný” text. A tak dlouuuuhý!

V knihovně jsem už dlouho nebyl. Literatury se mi na policích sesbíralo na pár životů. Rád bych ji přečetl, alespoň některé kousky. Myslel jsem, že problém bude buď v mé neschopnosti rozhodnout se, co dříve, nebo v nedostatku času. Místo toho mě překvapil jiný zádrhel – pošramocená schopnost si v klidu sednout a jen a pouze a obyčejně číst.

Nezpronevěřit se

Wed, 18 Apr 2012 00:00:00 +0200

Snažil jsem se vždy naslouchat intuici. Vnitřní hlas mě několikrát uchránil před přešlapy, nebo také napomohl k cestě, která mi pak přinášela radost. V těchto dnech byl hlas zvučnější a dával tušit, že bych se měl zastavit a něco přehodnotit.

Pokud navstívíte můj osobní web, zjistíte, že mám snahu fungovat ve vícero pracovních rolích. Baví mě to a navíc jsou role vzájemně spojené, inspirace a zkušenosti se přelévají z jedné do druhé. Jako svoji ústřední chápu roli pedagoga, čím dál více času si však začalo ubírat lektorství. Kurzy a školení s tematikou GTD a efektivity mě baví, ale poptávka se rodila pochopitelně především ve firemním prostředí. Nedivím se, ostatně, koncept i cenu jsem tak nastavil. Pak jsem se ale zastavil a konečně se plně koncentroval na to, co mi říká intuice.

Rok co rok vždy na přelomu, kdy jeden končí a druhý začíná, si sepisuji své osobní poslání. Má být jako ústava, ohlídat, aby se jí žádný cíl, projekt, úkol a ani mé chování a uvažování nezpronevěřilo. A právě s tím měl můj vnitřní hlas problém. Cítil, že se podílím na něčem, z čeho nevychází hodnoty, které by mě naplňovaly. Nechával jsem se strhnout leskem mincí, abych postupem času ztrácel energii, neboť jsem stál před skupinou, která měla kurz z povinnosti a mnohdy šlo ne o neschopnost zaměstnanců, ale samotného vedení.
Ve chvíli, kdy jsem začínal být prázdnou skořápkou, přišly projekty, jejichž cílem není vydělat, ale měnit svět k lepšímu (zkuste si přečíst knihu Proměna a budete mi rozumět ještě více). Najednou byla intuice hlasitá jako kostelní zvon. Rozhodl jsem ji poslechnout.

A co je výsledkem? Přehodnotil jsem způsob, jakým trávím čas a jakým vyvažuji jednotlivé role. Potvrdil jsem si své hodnoty a priority a smazal to, co se s ni i rozchází. Rozhodl jsem se, že přepracuji svoji lektorskou činnost a budu se více věnovat jen kurzům a projektům, které budou přinášet hodnoty – podílet se na vzdělávání, na nacházení klidu a harmonie i u skupin či jedinců, kteří si obyčejně taková školení nemohou dovolit.

Když jsem si všechno toto srovnal v hlavě/srdci, obklopil mě netušený klid a radost. Odstřihl jsem se od něčeho, co mě dlouhodobě svazovalo, i když jsem si to nechtěl přiznat. Ačkoliv to může vyznít jako chlubení, mám ze sebe radost. Že jsem se dokázal zastavit a opustit cestu, která šla jiným směrem, než jakým se ubírá mé životní poslání a hodnoty.

Na severu je vrah

Mon, 16 Apr 2012 00:00:00 +0200

Nakladatelství Kniha Zlín se může pyšnit pečlivě koncipovanými edičními řadami. Tu s názvem FLEET obohacuje řada významných, nikoliv však “provařených” jmen z evropské i světové tvorby. Z edice se odloupla pravděpodobně komerčně nejúspěšnější větev nakladatelství – THRILL. Název hovoří za vše. V Knize Zlín se orientují na mapování severským vzduchem prosycené krimi literatury.

Není jen Nesbø

Doposud jednoznačným talismanem uvedené řady byl Jo Nesbø, s květnem mu po boku má stát Antti Tuomainen. THRILL však nepatří pouze mužům, protože sever disponuje i množstvím kvalitních autorek detektivek. Na scénu vstupuje detektiv Anders Knutas, pod jehož příběhy se podepisuje Mari Jungstedtová.

Jungstedtová využívá nabytých zkušeností reportérky. Po studiu žurnalistiky se dlouhodobě věnovala novinařině nejen v rádiu, ale také v televizním zpravodajství. “Přičichla” k zápletkám, z nichž pak mohla s novinářskou dovedností pro jasné vyjadřování získat solidní základ pro budoucí případy Anderse Knutase.

Český čtenář může do rukou poprvé vzít překlad prvního dílu, přičemž však nejde o pevně svázanou sérii. Dílčí příhody lze číst v libovolném pořadí, ústřední hrdina není v Neviditelnémnijak zvlášť exponován. Knutas de facto není ani tolik zajímavý hrdina, autorka nám neumožňuje nahlížet do jeho nitra, funguje jako muž v pozadí, který se zkrátka snaží dělat svoji práci a zamezit dalším zločinům.

Když se detektiv drží v pozadí

V Neviditelném nejen policista, ale ani sériový vrah nedostává prostor, abychom mohli mít pocit, že postavy známe a sledujeme je. Jungstedtová své mrazivé vyprávění staví na distanci. Jako bychom byly spíše diváky televizních zpráv, čtenáři novin, víme pouze to, co se podařilo vyšetřovatelům či novinářům sesbírat. A jen čekáme, zda bude tajemný pachatel chycen dříve, než udeří znovu. (Pochopitelně se také obáváme, že by to mohl být někdo velmi blízký… někdo, kdo přijde se sekyrou za zády, aniž by nás napadlo jej podezírat a klidně mu otevřeme dveře.)

Chladný odstup posilují zvolené jazykové prostředky. Jungstedtové jazyk je strohý až úsečný. Nepotkáme zde opisy, autorka není na procházce a nekochá se krajinou. Na straně druhé opakuje dosavadní nasbíraná “data” o jednotlivých případech. To je pro navození reálnosti vyšetřování logické, ale v tak útlé knize může působit poněkud nadbytečným dojmem. Snad proto, že už už chceme vědět něco nového, chceme znát vraha, nebo alespoň důvod, jak a proč vybíral své (zdánlivě náhodné) oběti.

Všichni ubližují všem

Rozkrývat detaily zápletky a nepoškodit přitom možný čtenářský zážitek nelze, zabývat se psychologizací postav prakticky však také ne. Jediný významnější prostor zde dostává Emma a novinář Johan, skrze něž se podrobněji nahlíží na křehkost partnerských vztahů a na krizi v manželství. Ostatně, ačkoliv Jungstedtové jde primárně o budování napětí, nejen díky ozřejmění vrahovy motivace pojmenovává všudypřítomné společenské zlo – nemocné vztahy, nenávist či chlad, apatie nebo nezdravá závislost. Líbí se mi, že Jungstedtová tento problém – stejně jako násilí na ženách (ale de facto také mužích) pojmenovává bez zbytečného patosu a agrese, na rozdíl od Stiega Larssona a jeho Milénia.

Když už však padlo porovnání s Larssonem, vyvarujte se očekávání bohaté struktury vyprávění a niternějších pohledů na postavy. Jungstedtová napsala jednohubku, která výtečně “šlape”, ale nemá v úmyslu být něčím víc, než kdysi například Agatha Christie. Pokud kNeviditelnému přistoupíte s prostým úmyslem se bavit napětím, kniha vás nezklame.

Firma LeftTunrLabs vytvořila svým uživatelským prostředím...

Sun, 15 Apr 2012 00:00:00 +0200

Firma LeftTunrLabs vytvořila svým uživatelským prostředím originální a hezkou aplikaci, která vychází z principů metody GTD. Podíval jsem se na Next! a představil ji v krátké videorecenzi.

Co prosím? Jaké předsevzetí?

Sat, 14 Apr 2012 00:00:00 +0200

Ráno nás probouzí ptačí zpěv. Kdyby nebylo změny času, vstávali bychom do projasněného dne. Vzduch jinak voní a počasí si s námi laškovně pohrává. Toto jsou některé znaky probouzejícího se jara. Patří k nim však také moment, kdy dokážeme bez hnutí jediného mimického svalu zapřít všechna svá novoroční předsevzetí.

Inu, vstup do nového roku představuje nepopsaný list. Naději. V něco nového. A tedy také důvěru, že se už konečně dokážeme změnit. Nemusíme v mnoha věcech, stačí, když přestaneme kouřit, budeme se poctivě učit do školy, budeme pravidelně cvičit, běhat, mluvit slušně, hezky se usmívat na okolí… pomáhat babičkám přes přechod.

Sem tam potkáte v příručkách magickou číslici 21. Prý tolik dní potřebujeme k vybudování pozitivního návyku. Měsíc, ale pak především měsíce tři představují ostrou zkušební dobu. S příchodem jara bychom měli mít zvyky, jimiž si dláždíme cestu k proměně, zažité, automatizované.

Když se však s příchodem jara někoho, nedejbože drahé polovičky, zeptáte, jakpak to vypadá s budováním návyků, zatváří se a) nevědomě, b) nevědomě a následně podrážděně. Tak či tak, těch předsevzetí bylo nějak moc, návyky špatně naplánované, přibyly zcela jiné starosti, svět pohlcuje krize a vůbec, kdo říká, že obezita je zlá, angličtinu budu k něčemu potřebovat a kdoví, jestli proti cigaretám nevystupuje nějaká podezřelá fitness lobby.

Má zkušenost se pojí spíše s dotazy, jež si na jaře kladu sám sobě. Sám na sebe se podívám a) nevědomě, b) nevědomě a následně podrážděně. Procházím fází mlčení, abych poté vystavěl vysokánskou pyramidu argumentů v neprospěch změn a v prospěch mírumilovné stagnace. Co je staré, to je dobré. Navazuji na vlastní přirozenost. Proč bych se měl ze dne na den měnit? A proč vlastně v tomto roce? Přežil jsem to vloni, přežiju i letos. A co ti je do toho?!

Jakmile skončí několik dní hádek a naštvanosti, uvědomím si jednu moudrou pravdu. Změna může nastat kdykoliv. A vlastně… vždyť ona nemusí být ani příliš velká. Co kdybych se zaměřil jen na jeden návyk? Však co mi to udělá, když si hned po ranní hygieně vštěpím do hlavy dvě nová anglická slovíčka? Chci tu změnu? Chci! No tak.

Naliju do sebe pohár motivace. Chutná najednou dobře, asi má dost cukru, nakopne a očekává, že získanou energii zúročím. A to já ano. Rozhodnu se v samotném zápalu, že mám takové odhodlání, abych nejen slovíčka, ale také deset minut rozcvičky přidal ke své každodennosti. Cha, to je pro máčky! Budu vstávat i o půlhodinu dříve. Moment, když změna, tak změna. Od zítřka chodím pravidelně na procházky, čtu beletrii i odbornou literaturu, trávím krásné volné chvilky s manželkou, věnuji se osobnímu rozvoji, jsem milý na druhé lidi a… odchytnu nějakou stařenku a převedu ji přes přechod!

To by v tom byl čert, kdybych se nestihl změnit ještě letos!

Poe brání spaní

Fri, 13 Apr 2012 00:00:00 +0200

Audioknihy mi dělají společnost nejčastěji při cestách. Zvláště při řízení však hledám takovou literaturu, jejíž obsah a ztvárnění by ve mně nevyvolávalo touhu spát. Osvědčily se mi humorné povídky či skeče, ale chechtání za volantem také začnete časem mít dost. Napadlo mě jít na to z opačného konce. A Edgar Allan Poe byl jasnou volbou…

Bostonský rodák se uhnízdil v čítankách a školních osnovách, ale když hloubáte důkladněji, zdá se, že kromě spojení Poe–Jáma–Kyvadlo–Havran–horor ve většině nic zásadního nezanechal. Přitom Poe nabízí nejen skvělou tvorbu, ale zajímavý je i jeho pohnutý osud. Zkráceně – spisovatel si užil svoje, někdy za to nemohl, jako v případě otce alkoholika, smrti matky či jeho mladinké vyvolené. Jindy však štěstí pokoušel sám. Ať už šlo o drogy, alkohol nebo hazard. Ostatně jeho časný skon ve čtyřiceti letech napovídá, že něco k němu Poeovi napomohlo. Zdá se, že právě opiáty.

Přesto všechno dokázal během krátkého období významně zasáhnout do běhu literatury. Jeho jméno se skloňuje se zrodem hororu, detektivky a dokonce i sci-fi. Ať už mu tato prvenství přisoudíme či nikoliv, jisté je, že jsem za volantem při poslechu jeho mistrovských povídek usnout rozhodně nemohl.

Vydavatelství Tympanum postupně vydalo dvanáct povídek na šesti CD. Ani já jsem nepatřil ke znalcům Poeova díla, a tak byl poslech pro mě hodně překvapivý. Líbí se mi “mixáž”, kterou Tympanum provedlo. Nenaskládalo za sebou výhradně hrůzostrašné příběhy, ale prokládá je povídkami se psychologickou (či místy dokonce i rozvernou) zápletkou. Dramaturgie vás drží ve střehu, protože nevíte, jestli rodící se psychická deviace vypravěče nevyvolá něco, s čím ještě budete v noci v myšlenkách uléhat.

Poe umí vyprávět, jen co je pravda. Velmi rád sahá k ich-formě, čímž pronikáte do hloubi rodícího se šílenství až bolavě intenzivně (např. Černý kocour, Berenice), nebo naopak cítíte s postavou zběsilost okolí, v němž se ocitla (Pád do Maelströmu, Metoda doktora Téra a profesora Péra). A také, neřád, naznačí zkraje povídky její konec, čímž vás pak má v hrsti. K nevydržení napnutý osluchač čeká, jak se hrdina k naznačenému záběru dopracuje a stejně vás Poe překvapí.

Ano, i slabší chvilky se najdou. Mně osobně u poslechu dlouhého Pádu do Maelströmu držel jen výkon Josefa Somra, povídka to byla natažená jako rozvařená špageta. Poe rád popisuje a charakterizuje, u vodního víru se však nechal příliš strhnout a kdyby rovnou skočil do nebezpečí, vlastně by se tak moc nestalo. U Podlouhlé bedny se chvílemi vypravěč tváří, jako by šlo o horor, ale místo toho máme civilní drama. Méně “rozdmýchaných emocí” by tak neškodilo. A ne zcela mi seděla úvaha nad dějepisem v povídce Na slovíčko s mumií, místy však nečekaně vtipná.

Vše ostatní vás přibije k volantu, herci Josef Somr, Miroslav Táborský a Vladimír Čech se svých úloh zhostili skvěle. Pokud můžu doporučit, nadělte si rovnou speciální vydání se všemi povídkami. Čtyři příběhy by vašim uším totiž nemusely stačit…

Mé workflow /04/ – Třídění

Wed, 11 Apr 2012 00:00:00 +0200

Ve druhém díle seriálu o mém workflow, když jsem se zabýval informacemi, padlo nejedno slovo také o procesu třídění. Ti znalí GTD vědí, že jde o fázi číslo dvě. Krok, bez něhož by shromažďování ztrácelo smysl.

Zatímco odkládat z hlavy jsem se naučil úkoly a poznámky velmi rychle, navyknout pravidelné kontrole si vyžádalo trpělivost, opakování a vůli. Jak už to tak u pozitivních návyků bývá, hodilo se mi jej navázat ně některý již existující zvyk. Schránku třídím v samotném závěru pracovního procesu dne. Představte si, že odcházíte z kanceláře, ale ještě dříve, než tak učiníte, podíváte se do schránky a do toho, co se v ní během dne naskládalo, a roztřídíte do patřičných složek/seznamů. Mnozí by rádi tento akt vykonali jindy a nezdržovali se, ale vidina konce práce by vás neměla zvyklat. Ostatně,pokud budete třídit schránku pravidelně, minimálně jednou denně, může jít nanejvýše o deset, patnáct minut.

Dost teoretizování, podíváme se na to, jak to (ne)funguje v mém případě. Zjistil jsem za ta léta života s GTD, že schránku třídím obvykle:

v poledním útlumu, kdy chci nastartovat, ale ještě na to není tolik sil
v dobách čekání na něco/na někoho

Vzhledem k tomu, že obě tyto kategorie přicházejí pravidelně den co den, třídění v závěru pracovního procesu je už brnkačkou.

Při třídění jsem se setkal s těmito zádrheli:

potkám „položku“, kterou by šlo vyřídit do dvou minut, ale nechce se mi, a tak si dám práci ji třídit a organizovat
při třídění se nepohlídám a přidám k položce deadline, ačkoliv na žádný reálný navázaná není => může mě časově tlačit něco, co k tomu nemá opodstatnění
do rukou se mi dostane „něco“, s čím si nevím rady
jde o položku, která by měla být ve vícero seznamech

Řešení problémů? Možná:

nadechnout se a opravdu se do úkolu pustit a rychle jej vyřídit
uhlídat se a deadline nedávat – v GTD systému mám termíny jen u projektů a opravdu vyjímečně u konkrétních úkolů (více pak v části o review a plánování)
na „promyšlení“ jsem vytvořil speciální kontext, při revizi se k takovým položkám vracím, zkusím pouvažovat, zda by mi někdo pomohl, nebo mi pomůže čas a položka zkrátka dozraje
držím pouze v jediném seznamu, důležité je (o čemž bude řeč při organizování) mít správně nadefinované seznamy a projekty

Jsou lidé, kterým vyhovuje třídit zvlášť různé druhy schránek. Například rána projdou elektronickou poštu, v poledne poštu klasickou + své poznámky z dopoledne, před odchodem z práce zkontrolují elektronickou poštu a své poznámky. I mně vyhovuje typy schránek odlišovat, nebo je naopak slučovat. Lze to v případě elektronické pošty. Když se rozhodnu zkontrolovat poštovního klienta, řídím se pravidlem dvou minut. Pokud nelze věc vyřídit v rámci tohoto časového úseku, pomocí klávesové zkratky e-mail putuje do aplikace OmniFocus. Dříve jsem měl ve zvyku využívat štítky/složky, nový způsob práce mě však osvobodil od přeplněnosti schránek a navíc má za následek, že e-maily, z nichž plyne úkol jsou tam, kde jsou ostatní úkoly – čili v GTD systému.

Poznámky/nápady, které mne napadnou, jsem doposud zapisoval do diáře, ale od konce března jsem výsostně „elektronický“ (o tom v dalších dílech). K poznámkám mi slouží Evernote – vše spadá do zápisníku INBOX a ten třídím stejně tak, jako třídím schránku s úkoly v OmniFocusu. Jelikož s formuláři a klasickými dopisy přicházím do styku jen velmi málo, třídím tedy jen tři schránky. Elektronická pošta, GTD systém (OmniFocus) a poznámky (Evernote).

Zatím se to učím, ale na konci dne chci mít „uklizeno“ ve všech těchtoschránkách.

Proč?

celý proces se tím zkracuje, resp. nehrozí přeplnění schránek a delší doba třídění
vyhnu se psychickému bloku, který může nastat, máte-li ve schránce příliš mnoho položek
předejdu nebezpečí, že by některá z položek, kterou v průběhu dne odložím, ale kterou by bylo záhodnou udělat brzy, zapadla či „vyhnila“
vybuduji si tím návyk, takže samotný proces třídění dělám automaticky a rychle
a v neposlední řadě se spolehlivostí druhé fáze upevňuje fáze sběru, mozek více důvěřuje vašemu systému, takže když nápad odložíte do schránky, je bezpečně v ní a nestraší vás (z opatrnosti mozku) stále v hlavě

Vysvětli to babičce

Thu, 05 Apr 2012 00:00:00 +0200

Vzpomenu-li si na svůj školní věk, vidím klučinu, kterak se složitě snaží vysvětlit problematiku paní učitelce, divoce při tom mává rukama, čímž chce vykompenzovat nevědomost přesných pojmů. Ano, přesnost, ideální stav, kdy u tabule zopakujete to, co se uvádí v textu učebnice, popřípadě vám to pedagog nadiktoval. Stav, kdy si bez obav vysloužíte áčko, jedničku či sluníčko, záleží, v jakém stádiu studia jste nebo pro jaký ústav jste se rozhodli.

S pamatováním definic jsem měl odjakživa potíž, má paměť vykazuje spíše oddanost obrazu, se slovy, zvláště když k nim přiřadíte jména, a čísly si moc nerozumí. Kromě všemožných Pythagorových zákonů do nás tlačili i verše kultovních básní, přičemž pro některé vyučující ani Máj nebyl dostatečně dlouhý.

O to, zda jsme matematickým a fyzikálním zákonům rozuměli, nebo dokonce (chraňbůh!) jsme chápali sdělení ukryté v metaforách rýmů, se už nikdo příliš nezajímal. Buď ti ten přiklad vyjde, nebo ses špatně naučil definici.

Nechci být nespravedlivý, objevily se případy zcela opačné. O poučky jsme ani nezavadili, vyžadovala se po nás snaha zobecnit pravidlo na základě konkrétních příkladů. Byly také semináře, v nichž se úmyslně pod lavice schovávaly učebnice a přehledy dějin literatury, a vyžadoval se jen a pouze náš názor.

Nyní, když já sám spadám do kategorie učitel, narážím na tento věčný svár. Definice mohou totiž být náročné na paměť, ale také pohodlné. Namícháte poučky a fakta, hezky se u toho usmějete, obohatíte sem tam o dramatickou pauzu a máte vyhráno. Ale když se vás pak zeptám na váš názor, plynulost praská a začíná se koktat.

Ani nevím proč, snad díky vlastní zkušenosti, jsem si navykl definici sice představit, ale po studentech chtít jejich vlastní znění, zformulované tak, jako by jej říkali své babičce. Zjistil jsem na vlastní kůži, že nejobtížnější je právě jednoduchost a srozumitelnost. Nutí vás totiž vše naservírované (a zaobalené cizími výrazy) zpracovat, nutí vás to k porozumění.
Babičky tak mají pro moji výuku i pro mé vlastní samovzdělávání neocenitelný přínos…

Aplikací, díky kterým lze využít iPad jako destičku ke kreslení,...

Thu, 05 Apr 2012 00:00:00 +0200

Aplikací, díky kterým lze využít iPad jako destičku ke kreslení, nabízí App Store opravdu hodně. Paper se zrodil nedávno a hned zabodoval v žebříčcích. I já jsem okusil – a nenechal se pustit.

Pár pocitů z nového iPadu

Sun, 01 Apr 2012 00:00:00 +0200

Před dvěma roky, třetího dubna, se začal prodávat první model jablečného tabletu. iPad měl do naší země několik měsíců zavřené dveře, bavíme-li se o oficiální podpoře ze strany Apple. Patřil jsem mezi nedočkavce a obstaral jej v květnu 2010. Nyní, o dva roky později, když se v Česku v pátek 23. března spustil prodej nejnovější generace, jsem si jednu krabici donesl domů. A jaké jsou mé pocity po týdnu užívání?

Výběr typu

Úvahy nad tím, zda 3G či WiFi verzi, měly krátké trvání, neboť jsem po dvouleté zkušenosti věděl, že neustálý přístup k internetu nepotřebuji. Na to mi stačí iPhone, v případě „nouze“ jsem využil tzv. tethering a mobilní internet z telefonu sdílel s tabletem. Je pravda, že WiFi model nemá GPS, ale navigaci využívám v iPhone. Zkrátka převážilo pragmatické zhodnocení užitečnosti a ceny. Nechtělo se mi připlácet a už vůbec ne pak kupovat SIM kartu a platit další peníze tuzemským operátorům. Nehledě na to, že se pohybuji velmi často v místech pokrytých WiFi sítí.

Dokáži si představit, že verzi o objemu 64GB bych využil, ale opět na základě dvouleté zkušenosti a zvážení zvítězil typ prostřední. 32GB mi přijde dostatečně velké. Aplikace,které nepotřebuji, nemám v zařízení, lze se k nim totiž velmi snadno dostat z AppStore a stáhnout je, jakmile je budu potřebovat, to vše bez nutnosti spojení s notebookem. Filmů si dávám do tabletu jen tolik, kolik vím, že budu moci během vymezené doby (např. cestování, dovolená apod.) zhlédnout, poté je zase odstraním. Nejzákladnější velikost by mi však přišla již svazující, zvláště, když je potřeba počítat s nárůstem objemu dat u aplikací kvůli Retina displeji.

Třetí kategorie k posouzení byla barva. Byl jsem zvyklý na černou verzi, působila elegantně a při sledování filmů i vhodněji. Mám však rád změny a po osobním prohlédnutí bílého iPadu 2 jsem se rozhodl, že zvolím „milejší“ podobu tabletu. Nelituji. Na filmy se většinou stejně divám až za tmy, navíc se tmavé okraje neopatlávají, resp. nejde to tak vidět. A bílá působí neméně elegantně – s mnoha aplikacemi dokonce mnohem luxusněji než verze černá.

Pouzdro/obal

U prvního modelu jsem měl originál obal od Applu, který sice hezky chránil celý tablet, velmi dobře sloužil jako „stojánek“, ale jeho materiál se příliš snadno špinil. U třetí generace jsem šel do SmartCoveru, neboť se mi jeho koncept líbí. Jen jej používám možná trošku odlišně, když si pokládám iPad na stůl ke psaní. Obal – dle originálu – se skládá tak, že je jeho vnitřní strana najednou venku a zašpiní se. Používám odlišně, byť to možná není tak ideálně stabilní. Rozhodně ne pro postavení iPadu ke sledování videa.

Zakoupil jsem si také zadní kryt od iTouch, zelený stejně jako SmartCover od Apple. Přeci jen chci mít chráněná záda tabletu a pokládat jej kam se mi zlíbí.

Příslušenství

Už s prvním iPadem jsem si velmi brzy dokoupil první příslušenství. Šlo kromě obalu o konektor VGA, neboť pro přednášky a školení mi přišel nejužitečnější. Ačkoliv v obchodě kolovaly zvěsti, že si budu muset koupit nový konektor, protože údajně s novými modely ten můj stávající nespolupracuje, obavy se nepotvrdily a vše funguje, jak má.

Kdysi jsem zakoupil přes internet na doporučení obyčejný stylus, vyšel mě i s poštovným a balným z ciziny na 80 Kč, takže rozhodně nejde o žádné terno drtící konkurenci. Zatím jsem jej ale moc nevyužil – což se po zakoupení skvělé aplikace Paper mění. A dost možná se začnu poohlížet po mnohem kvalitnějším stylusu.

Bezdrátová klávesnice v naší domácnosti již byla, představuje tak třetí a poslední doplněk, který s iPadem užívám.

První dojmy

Možná jsem výjimkou, ale co designu těla tabletu se mi více líbí první generace. iPad 2 a s ním totožný třetí model jsou více „zkosené“, aby působily subtilněji. Mám zatím stále ještě problém s nacházením postraních tlačítek (zámek otáčení a ovládání hlasitosti) a také s „dírkou“ na sluchátka.

Při držení však iPad do rukou zapadá dobře, dokonce i při fotografování a natáčení videa jsem s ním byl schopen pracovat, přičemž rozhodně nejde o činnosti, kvůli kterým bych tablet kupoval.

Pociťově mi přijde nový iPad maličko těžší než první generace a ano, jistě má teplejší záda, i když ten povyk kolem zahřívání nechápu. Spíše jsem si všiml delší doby nabíjení v porovnání s jedničkou. Zatím jsem moc netestoval, ale ze zásuvky se mi – zdá se – nabíjel rychleji než z iMacu. Někdy řádně zkontroluji, berte to jen jako počáteční dojmy.

Baterie však vydrží opravdu dlouho, s iPadem člověk nemá strach, že by při celodenní cestě do Prahy došel až na kraj propasti. Sledoval jsem videa, pracoval na něm, byl také občas připojený na internet pomocí hotspotu, přičemž jsem se dostal na zhruba 35% baterie.

Těžko si lze nepovšimnout rychlosti. Pro toho, kdo přechází z první generace, jde o citelný skok.

Displej

Úmyslně vypichuji jednu z hlavních devíz nového přístroje. Samozřejmě, že pro ty, kteří mají dnes iPad 2 představuje dilema upgradu jiné pro a proti. Nicméně rozdíl v rozlišení je i v porovnání s druhou generací velký a pokud na iPadu hodně čtete, tak jako já, Retina by měla být důvodem, proč nový iPad koupit. Krásně to lze vidět při porovnání s aplikacemi, jež zatím nejsou optimalizované. Kupříkladu čtení časopisu Respekt už není tak příjemné, budu jen doufat, že se rozhodnou jej upravit. Rozdíl poznáte i při surfování – obsah webů nemusíte zoomovat, i drobné písmo je krásně čitelné. A samozřejmě, že i sledování videa a především fotografií se posunulo řádově někam jinam.

Opět možná jenom můj vlastní dojem, ale displej lze mnohem lépe přizpůsobit tmavému prostředí. Stávalo se, že večer nepříjemně svítil a nedalo se s tím už moc dělat – jen některé aplikace (iBooks či Kindle) měly vlastní regulaci jasu. Nyní je displej na okolí citlivější a ve tmě není potíž jej „potemnit“ natolik, aby práce s ním netáhla oči. Pro mě velké plus.

Proč jsem kupoval nový iPad

Nepatřím k těm, kteří by již zpívali smuteční písně nad první generací. Myslím si, že se stále dá velmi dobře používat a v naší rodině má své pevné místo. Neměl jsem před rokem důvod jít do nového modelu (iPad 2) i z toho důvodu, neboť mi kromě zvýšení výkonu nepřinesl nic navíc. V porovnání s nejnovějším modelem sehrálo roli při rozhodnutí koupit jej toto:

– Retina displej

– výkon

– využití AirPlay – můžu přednášet a školit s iPadem a zrcadlit obsah obrazovky přímo na plátně

– fakt, že jsem měl příjemce pro starší iPad (manželka) a vím, že zůstává v dobrých rukou

Posledním, nikoliv však malým, důvodem je, že iPad se za ty dva roky stal skutečně vhodným pracovním nástrojem. Fráze, že jde především o konzumaci obsahu, ztratila na svém opodstatnění. Nabídka aplikací je nyní obrovská a vývojáři se naučili možností tabletu mnohem lépe využít. Z toho důvodu byl pro mě upgrade i krokem k zvýšení mé vlastní produktivity/efektivity. A taková investice za ty peníze rozhodně stojí.

—

Poslední poznámka. Pochopitelně se vyrojily názory, že Apple spí, že nejde o nic revolučního. S druhým souhlasím. Revoluce bývá možná tak jednou za deset let, mně, jakožto normálnímu uživateli, stačí, když jakákoliv společnost posouvá svůj výrobek k lepšímu, nikoliv neustále hledá, kam by skočila.

P.S.: Problematice „iPad nejen konzumní“ se budu nyní pravidelně věnovat, jak prostřednictvím článků, tak i připravovaného videocastu.

Chlapské řeči

Wed, 28 Mar 2012 00:00:00 +0200

Ve společnosti panuje názor, který přednostně vkládá do úst diskutujícím mužům jejich hříšné myšlenky. Převládají témata jako sex či ženy. Občas auta. Objeví se však i hybridizace dílčích motivů a debata se pak věnuje ženám či sexu v autech. Ženy jsou krev a mlíko, auta vytuněná malůvkami a řinčivými koni. Myslím si, že takový pohled na chlapské diskuze je nejen nespravedlivý, především však mylný.

Protože jsem mužského pohlaví a se stejným druhem se stýkám již od svého raného dětství, dovolím si stručně postihnout, o čem jsme se s kamarády či kolegy bavili a bavíme.

Předškolní věk

Ústředním tématem se stává hra – na vojáky, hasiče nebo policajty. Lékárníci ani lékaři jsme být nechtěli, proto o nich ani slovo nepadlo. Ranění v boji byli vyřazeni, řeč o ně nestála. Naopak jsme řešili různé typy pistolek, kolik se do nich vejde vody z vodovodu. Jestliže náhodou přišla řada na jiné hry, strhl se boj o zelené koloběžky (tehdy byly totiž právě ty zelené nejnovější). Kdo se mohl po dvorku školky přesouvat na zelené koloběžce a nejrychleji, byl hoden dalších diskuzí, mohl navrhnout téma (o vojácích, hasičích či policajtech) a debatu kdykoliv ukončit.

Ženy se jakožto samostatné téma nikdy neobjevily, vetřely se nám do vět v momentě, kdy za námi nějaká holka přišla a chtěla půjčit koloběžku, případně za námi přišla vychovatelka s tím, že za ní přišla nějaká holka, protože jsme jí koloběžku půjčit nechtěli. Někdy přišly obě, nejprve nás paní vychovatelka vyplísnila, poté holka se zdviženým nosánkem vzala zelenou koloběžku.

Školní věk

Vojáci, hasiči i policajti zůstali za zdmi školky, mysleli jsme totiž jen a pouze na kosmonauty (ne psy, ale opravdové chlapy, jako byl Gagarin). Jen ve slabších chvilkách došla řeč na roboty.

S postupným dospíváním jsme objevovali kouzlo robotů – to když jeden ze spolužáků od rodičů “našel” VHS s filmem Terminátor 2. Cítili jsme, že přichází Soudný den, připravovali jsme se na zánik Země a osnovali bojovou strategii, jak strojům nedovolit, aby nás ovládli.

Od Terminátora byl jen krůček k Schwarzeneggerovi a Rambovi, Rocky nebyl zcela IN, protože měl jenom boxerky, žádnou pořádnou flintu.

Téma žen se prodíralo v závěru základní docházky, přeci jen jsme si všimli, že i když jsou pořád tak otravné, něco na nich je. Zůstalo však u pasivního pozorování.

Gymnázium

Inu dobrá, o dívkách padla řeč. Nejednou. Ale nechytejte mě za slovo, na Arnolda se jen tak zapomenout nedalo, navíc jsme měli plnou hlavu rodící se moderní technologie a internet k nám do budovy také zavítal. S obdivem jsme vzhlíželi na monitory a na to, jak někdo cosi naklepal do Seznamu a ono to pak našlo plno údajů.

Vzhledem k tomu, že nejen puberta, ale i dospívání bušilo na dveře, měli jsme roupy a občas zkusili – i když se to nesmělo – hledat v Seznamu i nějaké ty sprosťačinky. Nic z toho však nebylo. Ne že by nás učitel přistihl, na to jsme byli příliš dobře zorganizovaní (uplatnila se strategie proti strojům), ale internet, internet byl pomalý. Než se dokázalo načíst první ňadro, zazvonilo a my měli matiku.

Vysoká škola

Jestliže na gymnáziu námi v závěru zacloumaly hormony, vysoká škola se nesla v duchu vědění a poznávání. Řešili jsme podprahové snímky v cyklu Potkali se u Kolína, individualitu Krtečka, troufalost Hurvínka, sem tam svedli diskuzi na téma Dostojevský, Kafka nebo Miloš Zeman.

O ženách jsme se bavili v dobrém, bez aut, ale též bez mimořádných emocí. Nebyl na to čas, každý z nás si totiž nějakou tu kamarádku našel, a když měl i štěstí, tak s ní prohodil pár slov a třeba i na pusu došlo.

Zaměstnání, dospělost

Nyní jsme všichni ženatí, povídáme si o práci, politice, nebo o tom, o čem bychom si tak mohli povídat. A nenechte se splést, když uvidíte, jak se několik dospěláků s potutelným úsměvem sejde někde u stolu (ale ten tam ani nemusí být). Ne, žádné oplzlosti, dobrodružné románky či deskripce studentek z poslucháren. Vytáhneme své chytré telefony či tablety a ukazujeme si navzájem aplikace.

Vidíte, chlapské řeči, jak se o nich mluví, jsou jen mýtus. My máme totiž naprosto jiné starosti…

Tucet hrůzných věcí, které hrozí s iPadem

Mon, 26 Mar 2012 00:00:00 +0200

Měl jsem v plánu odstartovat na svém blogu sérii textů o tom, jak lze efektivně využívat tablet společnosti Apple. Urodila se mi však v hlavě myšlenka, že po dvouletém užívání iPadu mám právo sepsat tucet negativ, která sebou tento zázračný vynález přináší.

Jakožto člověk narozený ve znamení vah mám sklony k nerozhodnosti. iPad mi nahlodal jistotu, s jakou jsem užíval papírový diář. A to nejednou. Po zakoupení, poté zhruba po roce, kdy mě mnoho lidí tázavě upozorňovalo na podivnost, že chodím na schůze s tenkým tabletem a obřím diářem, a kdy jsem i já sám pociťoval, že iPad je flexibilnější. A nyní znovu, po zakoupení nejnovějšího modelu.

Váhavost se projevovala nejednou při výběru apliakcí. App Store je jich plný, dme vás touha je všechny poznat, okusit, porovnat, abyste pak trávili bezesné noci dumáním, kterou z variant úkolovníku či notesu zvolit. A i když si vyberete, do měsíce může být všechno zase jinak.

————————

iPad má tendenci bourat zažité zvyky. Pokud jste měli doposud pouze PC nebo notebook, internet, potažmo různé online komunikační kanály byly hůře dosažitelné. S tabletem můžete být online neustále, což u slabší povahy může vést k citelnému nárůstu tzv. prokrastinace. Má zkušenost spočívá právě ve střídání období, kdy se umím ovládat a kdy naopak kontroluji sítě (přednostně Twitter) už jen proto, neboť iPad leží na stole a je to tak snadné a rychlé.

————————

App Store vás naučí ještě další zcela nové činnosti. Probouzet se a otevírat víčka s kontrolou, jaké nové aktualizace nabízí. Zatřese vámi radost, když má váš oblíbený prográmek update, proberete se a můžete si jít směle čistit zuby. (A mimochodem, hodí se zkontrolovat aktualizace ještě večer…)

————————

Vůně papírové knihy může postupně vyčichávat, když zjistíte, jak pohodlné je nosit sebou celou knihovnu, aniž by to vaše batožina pocítila. Samozřejmě daň za čtení na iPadu představuje fakt, že koukáte do svítícího displeje nejen při práci, ale také při odpočinku. No a i když vy sami si zachováte pozitivní vztah k tištěné matérii, v autobuse, ve vlaku, na zastávkách i všude, kam lidská noha vkročí, na vás číhá oko – pobouřené tím, že civíte do displeje a čtete si. (No jo, už si ani knihy neváží!)

————————

iPad může vzbudit závist. Nepřeháním, myslím to naopak vážně. Dnes sice tablet od Apple nevzbuzuje takový rozruch (protože se prodává v milionech), mnozí si vás však zařadí mezi „boháče“. Je s podivem, že na iPad, de facto finančně ne tak náročnou věc (v porovnání s tím, co umí), se nahlíží jako na určitý znak snobismu. Smutnou skutečností také je, že méně pro „aktualizovaní“ jedince, kteří ve světě IT znají jen pojmy PC a počítač, představuje iPad podivnou zvláštnost z budoucnosti, symbol něčeho, co je navíc, zbytečné a drahé. (Což – narovinu – může vést k potížím kupovat iPad z peněz ve veřejném sektoru, a to i včetně grantů.)

————————

iPad může rozžehnout zbytečné hádky. Apple bude asi ještě nějaký ten rok vzbuzovat vášnivé debaty a slovní přestřelky, do nichž jsem se čas od času bohužel i já sám zapojil. Budete se muset naučit ignorovat dotazy typu „Kolik to má USB portů?“ a připomínky, že jde o přerostlý telefon. Koupíte-li si náhodou iPad hned v prvním dni (či týdnu) po jeho uvedení, jste ovce a kupujete si jej pouze proto, neboť nemáte mozek.

————————

Používáte-li iPad jako svůj primární nástroj pro zapisování poznámek, je to pořád lepší řešení, než chytrý telefon. Při poradách a setkáních nevypadá, že píšete sms (kdo je vlastně dneska ještě píše?), ale stejně vám mnoho z přísedících přidělí indiánské jméno Ten, který se věčně dotýká svítící desky. Možná jde jen o mé zkušenosti, ale opravdu hodně lidí má za to, že telefon či iPad jsou věci, kde můžete jen a) psát zprávy, b) psát e-maily, c) psát někomu něco prostřednictvím něčeho jiného než pomocí sms a e-mailu. Ti osvícenější pak mají ještě kategorii d, kdy vědí, že můžete kromě komunikace s lidmi také číst Novinky.cz nebo hledat dovolenou prostřednictvím Seznamu.

————————

Budete se s iPadem cítit zranitelnější. Pokud si nevypěstujete návyk, že zlé pomyšlení přitahuje také zlé události, patrně si mnohokrát zkontrolujete svoji brašnu před odchodem z místa, kde je více než jeden člověk (tedy vy). Pamatuji si, jak jsem při čekání u bohumínského nádraží (kdo to místo zná, ten mi rozumí) tak tucekrát iPad schovával do batohu, a to jen proto, že se ke mně blížili potenciální pachatelé a mohli by zatoužit po tomto roztodivném vynálezu.

A pokud nemáte dobré krytí iPadu, pak s ním nedoporučuji chodit přes mosty, po cestách, procházet se po chodnících, ba ani přejít z kanceláře do učebny není radno podceňovat. O úžasnosti skla iPhone se také monoho napovídalo (a natočil o tom i někdo hezké video, tuším Apple), nicméně slovo míní, skutek mění. Pád na zem může být ale více bolestivé pro vás, než pro přístroj samotný. Takže počítejte s tím, že kromě do tabletu investujete i do různých věciček, které jej ochrání.

————————

Hraní her naštěstí není můj případ – v tomto směru se sebou nebojuji, protože jsem lákadlu nikdy nepropadl. (Ehm, tak jo, pár set mil na okruzích F1 jsem najel a několik málo triček ve finálovém zápase o Stanley Cup propotil…) Dle zkušeností z okolí však vidím, že nejen navztekaní ptáci (Angry Birds – pozn. pro ty, kteří k tomuto článku náhodou zbloudili) vás mohou stát kus času. iPad jako herní platforma vypadá vážně dobře, kdybych býval byl hráčem, prokrastinace by u mě měla další důvod žít.

————————

Pokud přicházíte ze světa s Windows, patrně nebude jablečný tablet pouze o radosti. Přeci jen převažují desktopové alternativy určené pro Mac OS, kdy propojení s Macem, iPhonem a iPadem – slovy Petra Máry a Jana Březiny – dává smysl. Tzv. ekosystém v případě kolaborace s produkty společnosti Microsoft naráží na bariéry, které lze sice mnohdy vyřešit, ale musíte protáhnout vyhledávač Google a sníst pár kostiček čokolády (doporučuji alespoň s 60% obsahem kakaa).

A poslední dva neméně hrozivé body:

Máte-li iPad druhé či třetí generace, bude vás přinejmenším měsíc bavit odkrývat a zakrývat displej Smart Coverem. Po měsící vás to už nebude sice tak bavit, ale budete to dělat, protože jste si na to zvykli.

————————

Máte-li iPad a děti, to první postupně přestanete mít.

29 tipů, jak zatočit s leností a odkládáním

Fri, 23 Mar 2012 00:00:00 +0100

Zadat do vyhledávače pojem prokrastinace může znamenat, že se k naplánovaným úkolům jen tak nedostanete. Ostatně, také náš web se jí na mnoha místech přímo i nepřímo věnoval. Před časem jsem narazil na výčet zaručených tipů, jak s chorobným odkládáním skoncovat. Původně jsem je chtěl pouze parafrázovat, nakonec však přidám vlastní komentáře a zkušenosti…

Následující seznam rad neberte pouze jako přímý boj s nastalou prokrastinací, ale také jako prevenci.

Ochránit vás tedy může, když…

1. vstanete a chvíli se budete hýbat

Chápu, že někdy je člověk pohlcen do práce natolik, až mu čas tiká zcela v jiném rytmu. Prosedí několik hodin. Mluvíme sice o chvílích, kdy se prokrastinací nebojuje, pravidelné rozpohybování těla však předchází budoucí lenosti. Nehledě na to, že je to i zdravější. Pokud se dostanete do situace, kdy nejste pohlceni, nýbrž opravdu otálíte, uplatněte totéž – a klidně také změňte pokoj, místo, nebo alespoň polohu. Osvědčilo se mi střídat sezení se stáním.

2. si nastavíte upozornění

Jste-li opravdu nezodpovědní, třeba na vás bude platit „budíček“. Připomenutí, že už byste se přeci jen měli rozhoupat a začít něco dělat. Nemám s tím zkušenosti, upřímně pochybuji, že by tato rada fungovala. Spíše se obávám rostoucí nenávisti vůči „budíku“…

3. budete mít kamaráda pro motivaci

Dobrý kamarád může skvěle fungovat jako hlídací pes, aniž by na nás musel nutně vrčet. Mně osobně pomáhá má vlastní žena – a to aniž by mě do něčeho nutila. Zkrátka se jí chci pochlubit, že už „mám hotovo!“, proto v její přítomnosti o poznání méně prokrastinuji, než když jsem sám.

4. budete mít kamarády, kteří o vás ví

Kamarádů můžeme mít více, klidně celou velkou komunitu, s níž budeme své potíže s prokrastinací řešit. Na sociálních sítích, na blogu, klidně formou online deníčku. V některých ohledech jsem k takovému kroku sáhl, uvažuji například v případě své neschopnosti brousit jazykové schopnosti nebo zdravý životní styl. V sílu tohoto tipu rozhodně věřím.

5. budete tvořit každý den

Jde-li o tvůrčí proces – například psaní diplomové práce – rozhodně se vyplatí si navyknout každým dnem něco málo kreativního utrousit. Pár postřehů, poznámek z knih, drobný, drouboučký brainstorming… Mozek (a hlavně vy sami) si zvyknete, že každý den je normálně kreativně myslet a pracovat.

6. vstanete brzy ráno

No ano, rada, která rozbublá krev mnoha čtenářům. Zvláště mládí v rozkvětu nemá potřebu odložit své tělo z postele dříve než s příchodem hřejivého poledne. Býval jsem také noční sovou, ale jakmile jsem poznal přednosti brzkého rána, neměnil bych již. Probouzíte se současně s krajinou. Žijete za slunečního svitu, nikoliv ve tmě a při umělém osvětlení. Ještě než přijde čas obědu, můžete mít velký kus práce za sebou, a pak má den naprosto jiné barvy.

7. ulehnete brzy do postele

A pochopitelně s brzkým vstáváním souvisí také časné uléhání. Jestliže otevírám oči zhruba v pět ráno, do desáté večer bych se měl přikrýt a oči zavřít.

8. budete uklízet průběžně

Pamatuji se, jak jsme na vysokoškolských kolejích vypulírovali dva pokoje, chodbičku i toaletu (a ještě se šli ostříhat), jen abychom nemuseli dělat na diplomce. Pokud si však budete svůj pořádek a čistotu kolem sebe (a na sobě) hlídat průběžně, k takovým únikům nebudou důvody. Navíc lze patnáctiminutový úklid spojit s prokrvením během práce. Dva v jednom, no neberte to.

9. se zbavíte televize

Zbavil jsem se jí, není co řešit. Snad jen čas od času spustím nějaký pořad z online archivu. Rozhodně si nedokáži představit zápasení s leností, když by na mě svítila obrazovka v pokoji.

10. prostě začnete

Jednoduchá rada, těžká realizace. Přesto to funguje. Mám někdy tendenci si říkat „a teď už jako jdu na to!“, ale zůstává u repetic a skutek utek. Přestaňte si cokoliv říkat, nevyhlašujte v prázdném pokoji, že už se chystáte pracovat, zkrátka mlčky začněte.

11. mějte tzv. časové bloky

Ne vhodné pro každého. Mít vyhrazené jasné časové bloky v rámci každého dne. Kdy se bude dělat, kdy se bude odpočívat… Můžete mít pocit řízeného stroje, přesto má zkušenost je pozitivní, ačkoliv praktikuje jen čas od času. Výhoda spočívá i v tom, že i práce má své hranice, není neomezená, vidíte ty bloky pro relaxaci a budete se na ně těšit.

12. budete postupovat podle seznamu úkolů

Jen tak plout ve vzduchoprázdnu rozhodně nedoporučuji. Mějte alespoň aktuální denní úkoly někde vypsané, abyste věděli, kudy jít. A navíc – škrtáním hotových úkolů se vyplavují endorfíny, takže budete šťastnější než kdykoliv předtím!

13. budete mít systém

A co třeba rovnou mít i nějaký lepší systém? Podívejte se, co je metoda GTD, popřípadě ZTD, obě by vám mohly významně pomoci!

14. přestanete neustále kontrolovat e-mail

Elektronická pošta přece není tak životně nutná, aby dopisy ve schránce bez přečtení nevydržely alespoň dvě hodiny. Klasický dopis putuje dva dny a další dva odpověď na něj. Proč se tolik hnát? Neustálou kontrolou si tříštíte pozornost a neuděláte kvalitně ani naplánovanou práci, ani poštu.

15. zvítězíte nad sociálními sítěmi

Platí totéž co e-mailu, dokonce by se dalo říci, že sníženou kontrolou sítí si ublížíte ještě mnohem méně. Zkuste se na ně dívat pouze tehdy, máte-li přestávku, nebo v konkrétní vytyčený čas.

16. zapnete stopky

Naučte se udržovat koncentraci určitou dobu – využijte slavné techniky Pomodoro. Ta doporučuje pětadvacet minut koncentrace, následně pět minut přestávky – ji lze využít na odpočinek, pohyb, hygienu, komunikaci… Jakmile však spustíte odpočítávání, pracujte a netříštěte svoji pozornost na cokoliv jiného.

17. budete sledovat svůj čas

Existuje řada nástrojů, jimiž lze sledovat průběh práce – kolik času se čemu věnujete, o některých jsme zde již psali, o dalších ještě články chystáme. Já měřil svůj čas zhruba dva týdny bez přestání a získal cenná data – dovedla mě například k radikálnímu omezení času u pošty a moudřejšímu plánování.

18. využijete automatizací

Rada vhodná spíše pro trochu technologicky zdatné. Operační systémy umožňují ulehčit vám lecjakou činnost, vyplatí se chvíli věnovat nastavení. Totéž lze udělat při práci s poštou, využít automatických filtrů, oštítkování, odesílání pošty apod.

19. si vytvoříte seznam skladeb

Práci často odkládám tím, že procházím muziku a uvažuji, co bych si tak pustil. Většinou jde však skutečně o únik, nikoliv touhu najít nejvhodnější hudební podkres. Naučil jsem se využívat tzv. playlistů a také chytrých seznamů, které míchají hudbu podle interpretů, počtu přehrání, oblíbenosti, žánru… Ušetří to pak čas. Když si chci hudbu vychutnat (a tedy i pečlivě vybrat), stejně to nesouvisí s prací a pouhým podkresem.

20. identifikujete svůj strach

Možná je strach příliš silné slovo, obavy a blok se ale jistě hodí. Z jakého důvodu se nám do práce nechce? Pouze lenost, nebo je v tom zašitý nějaký čert? Rozhodně doporučuji raději čas věnovat hledání problému, než samotné prokrastinaci.

21. si uvědomíte, že dokonalost neexistuje

Dokonalost neexistuje v nikom a v ničem, pochopitelně ani my nejsme dokonalí. Proto si nelamte hlavu, že jste nesplnili svůj plán, že vše nejde tak lehce, jak jste mysleli. Každý den není posvícení a každý krok vpřed k cílové pásce je rozhodně důležitý a skvělý!

22. si pohlídáte svoji mysl

Myšlenky mají ve zvyku „utíkat“, bloumáme a jen tak tupě zíráme – ať už do stěn, na obrazovku, do monitoru. Máme pocit, že si čteme, ale stěží konzumujeme. To už je lepší skutečně odpočívat. Neztrácejme čas prázdným bloumáním, rozhodně ani diskuzemi s lidmi, kteří nám za to nestojí. Pečlivě si hlídejme, komu a čemu svůj čas a energii věnujeme.

23. si nastavíte denní cíle

Rada souvisí se seznamem úkolů, můžeme se však bavít přímo o cílech. Mít jeden cíl na den, alespoň jeden, k němuž bychom se rádi dostali. Mějme před sebou místo, kam je potřeba se dopravit. Zvláště, pracujete-li na projektu, který má svůj termín, určení takových dílčích cílů je z mého pohledu nezbytné.

Eliminujete stres.

24. nezapomenete na přestávky

Vracíme se k Pomodoru, vracíme se k odpočinku a pohybu. Rozhodně nezapomínejte na sebe. Na své zdraví a na svoji vitalitu. Bez přestávek nelze fungovat dlouhodobě. Ale pozor – snažte se je využít co nejlépe! (Viz rada 22)

25. využijete vhodných nástrojů

Když si jen zběžně projdete náš web, najdete řadu tipů na nástroje, které vám mohou být významně ku pomoci. Naučte se je používat. Ačkoliv máme internet a o něm se hovoří jako o metle koncentrace, současně dnešní doba a technologie umožňují být nebývale efektivní.

26. se budete bavit

Zpestřujte svůj den a život zábavou – čtěte knihy, sledujte filmy, bavte se s přáteli, bavte se sami se sebou. Radujte se. I z toho, co děláte. Mít radost představuje základní stavební kámen v boji proti prokrastinaci, respektive nechuti cokoliv dělat.

27. budete pracovat méně

Omezte svoji pracovní dobu. Mějte na každý den vyhrazený menší časový blok pro práci, nezapomínejte, že například z osmi hodin se pouze dvě třetiny reálně využijí. A to jsme ještě optimisté. Samozřejmě, že ideální by bylo, abychom využili maximum z vyblokovaného úseku, i k tomu mohou uvedené rady dopomoci.

28. bude mít každý váš den svůj klidný blok

Neplánujte práci tak, že vám zaplní takřka celý den. Stejně tak nedopusťte, aby se i bez plánu práce rozprostírala od rána až do večera. Mějte vymezený (nemalý) blok pro svůj klid a nabírání sil.

29. nepodlehnete

Nepodléhejte odevzdání, rezignaci, domnění, že už se nedokážete změnit, že prostě takoví a makoví jste. Každý z nás má svoji vůli a pokud chceme něco změnit, týká se to našeho okruhu vlivu (a to prokrastinace a boj s ní určitě ano), pak to také změnit můžeme.

Proč jsem se naučil mít rád audioknihy

Mon, 19 Mar 2012 00:00:00 +0100

Slovo ke mně promlouvalo dříve, než kdy jsem se jej mohl naučit odečítat z listů knih. Rodiče a další členové rodiny různým způsobem modifikovali (ano, spíše se o to snažili) věrné pohádkové příběhy, abych posléze objevil zázrak gramofonových desek, potažmo magnetofonových pásek. Tu najednou začaly do mých uší proudit zdramatizovaná šmoulí dobrodružství, pohádky lidové i umělé, literatura krásná i vpravdě chlapecky dobrodružná. (Mimochodem dodnes s hrůzou vzpomínám na Broučky, kteří v zimě uléhali, a já drkotal zuby, jestli se ještě chudáčci s křidélky někdy probudí do jara…).

Jakmile jsem povyrostl, začal mě doprovázet Spejbl a Hurvínek. Taky Žeryk. A Mánička. Bábinku jsem spíše toleroval, než měl rád. Co já u reproduktoru naseděl hodin! Smál se stejným pasážím, hledal jsem, jestli i naše skříň neukrývá takové fešné dřeváky a až dodnes mám protřelého vtipálka s velkýma ušima za svůj vzor.

O to překvapující skutečností je, že jsem s příchodem na gymnázium takřka vytěsnil poslech jakéhokoliv mluveného slova. Drobnou výjimku v mém životě představovaly povídky Šimka a Grossmanna, u kterých jsem si smíchem prodlužoval život. Ne že bych přestal hltat příběhy – naopak, knihy mi utvářely v bytě stěny, filmům jsem zasvětil vysokoškolské studium a teď o nich přednáším na univerzitě. Ale poslech mluveného slova… ten jako by přestal existovat.

Jednou, když jsem se odněkud někam stěhoval, pravděpodobně to mělo něco společného s vysokoškolskými kolejemi, nebo jsem se rozhodl řádně uklízet, hledal jsem možnost, jak si činnost zpříjemnit. To víte, číst u toho by nešlo. Možná ano, ale dodnes bych asi nepřestěhoval, nebo neuklidil. Tehdy – určitě nešlo o náhodu, protože na ty já nevěřím – jsem někde objevil nahrávku Bylo nás pět. Zvuk neměla sice stereo, sem tam cosi zapraskalo, ale způsob, jakým knihu František Filipovský četl, ve mně rozcinkal zvoneček, který slyším dodnes.

A tak jsem začal hledat, jestli takové audioknihy ještě stále existují.

Zjistil jsem, že ano. Je jich dokonce velká spousta. Hodně. Různé žánry, různá provedení. Buďto je herci celé přečtou, nebo jim někdo vybere jen určité pasáže, aby je tolik nezdržoval. Nebo má někdo chuť si trochu pohrát a knihu zdramatizuje – doplní více hudby, zavolá do studia více herců, pak to namixuje a má to všechno úplně jinou atmosféru. Mluvené slovo se vysílalo a stále vysílá (jak jsem zjistil) na Českém rozhlasu. Ale taky jsou vydavatelství, která se starají, aby nejen lidé se zrakovým postižením mohli knihy číst. Fascinovaně jsem zjišťoval, jak velká nabídka mezi námi je. A já začal tím světem plout, vybírat si a poslouchat. A tak jsem začal mít rád audioknihy.

Protože knihy můžu číst, i když mám zavřené oči. Čtu je, i když se procházím, řídím auto, nebo večer ležím na zádech a ve tmě vidím to, o čem se mluví. Mám rád audioknihy, protože mě učí větší pozornosti, myslí na mé pohodlí. A mám je rád, protože přidávají další hodnotu tomu, co kdysi někdo napsal na papír.

Mé workflow /03/ – Shromažďování poznámek a nápadů

Sun, 18 Mar 2012 00:00:00 +0100

V předchozím textu o shromažďování jsem uvedl, že do schránky nemusejí padat pouze úkoly, ale také informace, nápady a poznámky. Zatímco první díl mého seriálu jsem věnoval úkolům, druhý sběru a třídění informací, nyní se zaměřím na zbytek.

Úkoly mi všechny spadají do jedné jediné schránky – do speciální GTD aplikace OmniFocus. Informace mají své místo v Evernote. S nápady a poznámkami to bude trošku pestřejší. Záleží totiž na tom, kde právě jsem a co dělám. A pochopitelně také na charakteru poznámek.

Diář – prostor pro poznámky

Pokud máte malý kapesní diář, patrně vám můj způsob bude zcela cizí. Já však vlastním diář větší a těžší než iPad, tařka vlastně i než samotný MacBook Air, za což jsem si vysloužil nejedno poklepání na čele. Výhodou vybraného diáře je, že každý den má dvě strany. Zatímco v levé plánuji denní úkoly/priority (o tom ale jindy), druhá mi slouží výhradně na poznámky. Sem padá vše, co potřebuji rychle odložit z mysli. Kupříkladu jsem někomu něco řekl, něco jsem dokončil, vyřídil… Značím si také postřehy z komunikace – přednostně z telefonátů a osobního setkání (hodí se poznačit si i čas). Strana na denní poznámky absorbuje také různé nápady, k nimž bych se mohl v budoucnu vrátit.

Nemusíte mít takto specializovaný diář, klidně jej nahraďte malým zápisníkem, užití zůstává totožné – odkládat myšlenky pokud možno na jedno místo, ke kterému se budete vracet.

Ačkoliv nejde o úkoly a mnohdy ani o nic, co by bylo spojeno s konkrétním termínem, velmi rád poznámku i nápad z hlavy odložím. Vím, že je v lepších rukou. Při týdenním, resp. měsíčním review si procházím den po dni, vidím, co jsem zvládl udělat (levá strana diáře) a současně si také čtu denní poznámky. Z nich může vzniknout úkol nebo projekt (napíšu do GTD), nebo si jen zkrátka osvěžím, co se za týden/měsíc odehrálo.

K orientaci mi pomáhá tzv. indexová strana v diáři, začleněna vždy zkraje každého měsíce. Vlevo se nachází sloupec, kam vepíši datum, a do řádku pak jen ve zkratce, nač „index“ odkazuje – např. nápad s inovací předmětu filmová řeč. Datum mě navede na patřičnou stranu v diáři a v ní naleznu rozepsaný nápad, který jsem si tehdy poznačil.

Mohl bych svůj nástroj nahradit některou z aplikací – nabízí se pochopitelně Evernote – zatím jsem se k tomu nerozhodl.

Výhodu ve stávajícím řešení vidím v tom, že mohu zapisovat poznámky pravou rukou přímo při telefonování, při schůzce to vypadá o něco „slušněji“ než klepání do mobilu či tabletu, v neposlední řadě se nabízí argument, že psaní rukou rozvíjí mozek a mě navíc i baví. Nic mi navíc nebrání, abych postupně tyto strany archivoval do Evernote, což ale zatím nedělám.

Ať už zvolíte jiný nástroj, odkládání poznámek z komunikací, z toho, co jsem udělal, co mě napadlo, zcela doporučuji.

Uvolňuje to moji mysl, cítím se klidnější a navíc vím, že se k tomu mohu dostat. Pokud budete v budoucnu operovat, že jste s dotyčnou osobou hovořili tehdy a tehdy (řeknete nejen konkrétní den, ale dokonce i čas), může to zkrátit hádku…

Co se zvukem a obrazem? Ano, Evernote

Svého času jsem přemýšlel, že se ze všeho nevypíši, ale vypovídám. Nahrát komentář k proběhlé komunikaci, k poradě apod. není ostatně nic složitého, ale nedospěl jsem k tomu. Potíž vidím v nemožnosti bezprostředně zaznamenávat. Pokud například učím a něco mě napadne, můžu si to poznačit, pokud s někým hovořím, můžu dělat z hovoru poznámky průběžně. U zvukového záznamu bych na to musel mít klid – takže by většinou šlo o zpětné vybavování, rozpomínání a třeba i zkreslený obsah. A navíc – nerad poslouchám zpětně své nahrávky.

U obrazu se pochopitelně nabízí Evernote. Pokud narazím na zajímavou myšlenku v knize, citát, nechce se mi přepisovat, stačí ji vyfotit nebo použít na mobilu speciální aplikaci na skenování. A poté poslat do Evernote, kde na takový druh poznámek má speciální místo. Takto shromažďuji všechny vizuální poznámky – i z webu. Takže zbytečně netříštím a nezvětšuji počet schránek.

V rámci seriálu o workflow se stále zatím pohybuji přednostně ve fázi shromažďování a částečně i třídění. Po představení toho, jak nakládat s úkoly, co s informacemi a nyní po odkrytí práce s poznámkami a nápady, se zbývá ještě zastavit nad:

shromažďováním a tříděním souborů v počítači a hmotných věcí
zaznamenáváním „života“
vytváření speciálních poznámek z filmů, knih a diskuzí pomocí myšlenkových map

Vyměňme strach za radost

Thu, 15 Mar 2012 06:38:09 +0100

Z médií na nás neustále útočí slovo KRIZE, mnozí se mu podvolují a dělají vše proto, aby opravdu v krizi oni i jejich okolí bylo. Stačí se podívat do nedávných studií a statistik, které však mohou hovořit přesně o opaku. Například čerstvá studie Světové banky uvádí, že globální chudoba v porovnání s rokem 1990 klesla na polovinu (!), absolutní chudoba (lidé s 1,25 dolary na den) klesala vůbec poprvé všude na světě. Za uplynulých 20 let získaly další 2 miliardy lidí přístup k pitné vodě (nyní celkem 89% populace). Podle Světové banky prožívá Afrika zatím nejlepší období, poprvé klesl podíl chudých pod 50%.

Rozdíl však je v tom, že Evropa a USA se dívají na vývoj zcela jinak, hovoří o globální krizi, přičemž jde o určité lokální komplikace, které se pocitem strachu nafukují. (Mimochodem i u nás jsou úspěchy, o nichž se málo hovoří – tuzemští zemědělci vydělali necelých 17miliard korun, dvojnásobek oproti předešlému roku a nejvíce od roku 1998.)

Nechci zlehčovat potíže lidí kolem nás, přesto by stálo za to se občas nebavit jen o obavách, strachem nás nyní krmí kdekdo, neboť se tak snadněji podvolíme jeho vlivu. Proč strach nevyměnit za radost i z drobných kroků vpřed?