Lukáš Gregor

Jak se máš?

Mon, 15 Apr 2013 15:40:00 +0200

Jak se máš? Jak se daří? Máš se dobře? Jak jinak? Jaká? Dobrá? Chápu vás, každý hovor si zaslouží svůj začátek, své vlastní zahřívací kolo. Jenže já nevím, jak s takovou otázkou naložit. Víte, když se na vás usměji s tváří laskavého jogína, přesto mě to uvnitř kouše. Nebojte, nejde o zoubky zloby, spíše jakési nervozity. Z povinnosti.

Potkáme se na ulici, přijdete za mnou do kanceláře, přijmu od vás telefonní hovor a vy se mě ptáte, jak se mám. Kdy? Teď? Poslední týden, měsíc, rok? Jak jsem spokojený s dosavadním putováním ve svém životě? Co přesně vás zajímá? A zajímá vás to?

Nemějte mi to za zlé. Dokáži uvěřit vašemu upřímnému zájmu o mou osobu, že máte třeba i starost, nebo zkrátka rádi uslyšíte, když skrze pozitivně zahnutá ústa stručně odpovím: Jojo, fajn. Děkuju, dobře. Nestěžuju si. Výborně. Jsem šťastný… Málokdy zareaguji negativně, vždyť opravdu jsem šťastný. Ale mám z vašich otázek zvláštní pocit. Že kvůli nim musím seskládat tu pestrou paletu pocitů a zážitků do jedné věty, ideálně do věty holé. Ne že bych měl potřebu na potkání otevírat dveře do duše, ostatně velmi rád bych slyšel i o vašich radostech a strastech, ale prosím, jen ne v jedné větě. A ne s cejchem zahřívacího kolečka v nové konverzaci.

Přemýšlím, jak bychom se tomu všemu mohli vyhnout. Co třeba o svých pocitech hovořit jindy? Ve speciálně vyhrazeném setkání? Nebo se ptát jen na velmi krátký časový úsek nebo velmi konkrétně: Jak se dnes máš? Neruším tě v tuto hodinu, a vůbec, jak se ti tahle hodina zdá? No jo, vím, zní to divně. Ale, copak není ještě divnější, když se dva lidé, zvláště ti, kteří se spolu neviděli dlouho, míjejí na chodníku a během minutky mají shrnout třeba půlroční trvání svého života?

Kdybych uměl skládat haiku, odpovídal bych pomocí nich, třeba bych pak zvládal neznehodnotit nastřádané zkušenosti, inspirace, pocity (ať už dobré či zlé) jednou úsečnou větou: Mám se dobře, díky. A co ty?

Sedm hodin a deset let s Václavem Havlem

Thu, 11 Apr 2013 00:00:00 +0200

Stál denodenně po jeho boku. Připravoval podklady, doprovázel na cestách, naslouchal i vysvětloval. Ladislav Špaček jako mluvčí prezidenta České republiky strávil s Václavem Havlem deset let. Některé své vzpomínky zaznamenal. Napsal i namluvil.

Jen co jsem doposlouchal vzpomínky Madeleine Albrightové na její rodinu a naši zemi, do sluchátek mi začal promlouvat libozvučný hlas Ladislava Špačka. Ten na poli literatury bodoval doposud díky svým “kuchařkám” etikety a rovněž ve vzpomínkové publikaci na Václava Havla zachovává svůj typický decentní, kultivovaný tón. Za to jsem rád, neboť každý průnik do soukromí známé osobnosti (tím spíše když jde o “pomazané hlavy”), láká k popisu banálních historek a může vést k senzacechtivosti a bulvarizaci. Ve výsledku je tak hodnota literárního počinu zcela devalvována. Špaček si nedal za cíl uchopit Havla v jeho úplnosti a píše o prezidentském zákulisí, přesto je zřejmá jeho střídmost v hodnocení Havlova konání a idejí (byť sympatie nezastírá, o tom ale později.) V odhalování Havlova soukromé tváře zůstává Špaček uctivě pár kroků stranou a hranice “odhalování” prezidenta je dost jasně vyznačena. Je jisté, že si tím Špaček zúžil publikum, které by se jistě nějaké skandalózní pikanterie rádo dočetlo. Někdejší Havlův muvčí se sice nezdráhá ukázat, že jeho “šéf” měl své vrtochy a slabiny, pár kapitol věnoval také vztahu s Dagmar Veškrnovou-Havlovou, ale tím se končí. Ačkoliv měl k Havlovi blízko, v knize ctí zdravou míru soukromí.

Decentnost se ale snoubí též se schopností stručně vyhmátnout ty historky, které pobaví a díky nimž lze také získat představu o prezidentském úřadu. Místy, zvláště u zahraničních cest, kdy vynechání některých příhod knize spíše prospělo, ve výsledku však celek působí kompaktně.

Pokud jsem zmínil, že Špaček se nepouštěl do hodnocení svého prezidenta, není to tak úplně pravda. Nejenže se čas od času nechá strhnout k ukončení kapitoly ve smyslu “což jen dokazovalo, jak si jej ve světě váží…”, ale samozřejmě už samotným výběrem epizod utváří konkrétní obraz Václava Havla. Obraz, z něhož je patrné, jak si jej Ladislav Špaček vážil a za jak důležitou osobnost jej považuje. Nikterak nekomentuje politické názory, ale tím, že je místy konfrontuje s těmi opozičními (ano, řeč je o Václavu Klausovi), nepřímo je pojmenovává a… ano, lze vycítit, na čí straně Špaček stojí.

Vše výše popsané by se dalo označit za opatrné přešlapování a za neobjektivní a protiklausovskou reakci na nemocné výplody Petra P. Hájka (Smrt v sametu) a ostré výstupy čerstvě bývalého prezidenta vůči svému předchůdci, zvláště po Havlově smrti. Tím pochopitelně ubývají další čtenáři, protože i když Klaus má méně obdivovatelů než Havel, i mnozí “nezařazení” Špačkovo uctivé a laskavé čtivo nemusí.

Přesto pár slov na obranu. Deset let s Václavem Havlem je sice psáno s velkou úctou a rozhodně nehodlá nabourávat ikonický Havlův obraz, obsahuje však tolik humoru a určité demýtizace prezidentování, že se budete téměř celou dobu dobře bavit. A lidsky dramatičtější momenty rozhodně ukazují, že Havel byl silnou osobností, ať jste s ním politicky souhlasili nebo ne.

Pro mě to bylo výtečně strávených sedm hodin. Špaček sice při citacích (přímých řečích) neumí až tolik hrát, všemu ale dává osobní rozměr a jeho projev se zkrátka krásně poslouchá.Zkuste si pustit ukázku (http://audioteka.cz/deset-let-s-vaclavem-havlem,produkt.html) a uvidíte.

AutorLadislav ŠpačekNázev knihyDeset let s Václavem HavlemVydavatelMladá fronta

psáno pro Knihozrout.cz

GTD nefunguje

Thu, 04 Apr 2013 00:00:00 +0200

Rozčarování, zklamání, nebo třeba posměšné úšklebky. I takové reakce může vyvolat metoda GTD u uživatelů. Ukazuje se, že nemusí přinášet zázračný lék na potíže, naopak na nové dokáže i zadělat. Má to však svá ale…

Dotknout se tématu, o němž pojednává tento text, jsem měl v úmyslu, ke napsání mě však domotivovala diskuze, s níž jsem se před několika málo dny setkal na Twitteru. Zdálo se mi, že jako by z čistajasna přistála mezi námi domněnka, že GTD prostě moc nefunguje, že se tváří jako pomocník, ale umí hodit klacky pod nohy. A v neposlední řadě z diskuze vyskakovala prohlášení, že panuje kolem GTD zbožštění.

Nemyslím to nyní nijak útočně vůči diskutérům, vlastně v mnohém s nimi souhlasím, jen mě zarazila ta zvednutá vlna zpochybnění síly metody. Neuvědomuji si, že by se z GTD dělalo zlaté tele, lék na všechny nemoci. Ostatně, David Allen sice v knize propaguje vlastní dítko seč může, při pozorném čtení nám musí docházet, kde jsou nejen její přednosti, ale i omezení.

GTD je zpočátku jako hasící přístroj

No, teď dělám chytrého, pravdou je, že z počátků, kdy jsem s GTD začal, jsem se do určitého bludného kruhu dostal i já. Nyní se o zkušenost můžu podělit, dělám to hned zkraje každého svého školení, kde na nedostatky GTD upozorňuji a v uvozovkách řečeno ji i demýtizuji. Allen je pragmatické chlapisko, člověk proplouvající korporacemi a velmi dobře si uvědomuje, že vyprávět zahlceným a mnohdy chaotickým úředníkům i manažerům o poslání a budování vizí narazí na nepochopení, odpor, nebo zkrátka na neúspěch.

Pokud vám hoří v pokoji, vylezete na střechu, abyste se podívali na nebe a pouvažovali nad tím, jak by mohl barák za dvacet let hezky vypadat?

Allen sestavil takovou metodu, aby se dala nejen aplikovat okamžitě, ale také aby co nejdříve byly patrné její dopady. Síla jeho metody spočívá po jejím zapojení do pracovního procesu právě v tom, že vám onen oheň v pokoji uhasí.

Mně to tak před lety zafungovalo. Byl jsem spokojený a více GTD důvěřoval. To je fajn, ale taky nefajn. Protože jsem věděl, že s takovou organizací a s uvolněnou hlavou, ke které GTD napomůže, jsem schopen zvládat více projektů. Přikládal jsem si na bedra nové, současně jsem se snažil mít vše hotovo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem sice byl uvolněný a organizovaný, ale u práce jsem seděl stejně dlouho? Kurnik, jak to že to GTD nevyřešila?

GTD a břímě, které na ni nakládáme

Jenže od toho metoda GTD není. Jednotlivé kroky Allenovy metody vedou člověka k většímu klidu (nezatěžuje si hlavu a vše má v dobře organizovaném systému), také k větší výkonnosti, neboť díky kontextům lze dělat řadu úkolů dohromady. Ve výsledku můžete být skutečně produktivní bytosti. Já se jí stal. Jenže ona deziluze, rozčarování (a bohužel někdy také cesta k vyhasnutí) pramení z nepochopení toho, že GTD je pouze prvním krokem k efektivitě. Protože efektivita nemluví o tom, udělat vše, ale udělat jen to, co je důležité. A jak to poznáme? Když známe své cíle, vize a máme i poslání. Zkrátka, občas se koukáme na svůj kompas.

Použil jsem tady slovo nedostatky, ale vlastně to není vůči GTD moc fér. GTD má prostě jiné cíle. Slabiny spočívají v nás. V tom, že jí buďto přikládáme vlastnosti, které nemá (pleteme si ji s metodou pro osobní rozvoj, plánování…), nebo na ni přenášíme naši odpovědnost.

Ano, i takoví lidé se najdou, myslí si, že metoda GTD (a vlastně jakákoliv metoda) jim sama vytrhne trn z paty, neřkuli udělá za ně vše, co je potřeba.

Proto mé jisté rozčarování z postřehů na Twitteru. Proč podrývat GTD, když jde o metodu, nástroj, nikoliv o slouhu, který za nás onu špinavou práci má udělat? Allen – a věřím, že ani náš web – o GTD nehovoří jako o samostatně fungujícím řešení, opravdu jde pouze o nástroj.

GTD jako pohon

Z výše uvedeného by se ještě navíc mohlo zdát, že GTD je dobré pro start, pak postupně přejít třeba na Coveyho filozofii a plánování. Já to udělal, ale od GTD jsem se neodstřihl. Důvod je prostý.

GTD je jako palivo. Můžete změnit auto, můžete se od země odlepit, vzlétnout a vidět svět z větší perspektivy, ale něco ten prostředek pohánět musí.

(Ano, i kůň nebo i my, když bychom se vydali pěšky, musíme mít svůj příjem energie…) GTD v tomto směru může velmi dobře sloužit. Udržuje hlavu čistou, věci mají svůj pořádek, není pro mě problém se snadno a rychle dostat jen k tomu, co zrovna potřebuji. Ale vždy tam musím být já. Má volba, mé rozhodnutí a má odpovědnost. GTD není roh ulice, za který se mám schovat.

Poznámka na okraj: Je řešením ZTD?

Možná, že při porovnání se ZTD působí GTD těžkopádně a odstřiženě od vyšších cílů, vizí a poslání. S tím nesouhlasím, protože Allen sice ve své knize (a metodě vůbec) příliš vyšší perspektivy nezdůrazňuje – o čemž jsem již z úvodu psal – na stranu druhou se o nich zmiňuje (tzv. vzletové dráhy), zvláště pak v knize Aby vše klapalo. Babauta si dal prostě tu práci, že jednotlivé kroky GTD přejmenoval a některé sloučil, něco odškrtl (kontexty), přičemž do své metody zapojil přístup Coveyho (viz knihaTo nejdůležitější na první místo). Nemám nic proti ZTD, ale to dost dobře nemůže fungovat, pokud jej chcete nasadit do týmu, který je aktuálně zaplaven rozdělanými projekty a sedí v něm řada takových, kteří si neumějí uspořádat pracovní plochu, natož svůj čas a práci.

článek byl publikován zde - a jeho součástí je i rozsáhlá diskuze

Přísady mé spokojenosti

Mon, 25 Mar 2013 00:00:00 +0100

Internet překypuje zaručenými tipy na hubnutí, na to, jak vydělat svůj první milion, jak psát e-maily, najít partnerku, stejně tak, jak se vypořádat s leností a být produktivní. Ne že by takové texty nebyly k užitku, mohou nás konfrontovat s realitou (a s našimi zvyklostmi), přesto mě čím dál tím více nudí. Jako by jim scházel člověk. Něčí konkrétní zkušenost.

Měl jsem nutkání zde nějaký takový text publikovat. Znáte to. Najdete jej v cizokrajné oblasti, přeložíte a trochu jej přeformulujete. Už už mě svědily prsty při zadávání kouzelné formulky „productivity tips“ do hledáčku Googlu, když jsem nápad zmačkal a zahodil do koše. To, co nyní vypíši nebudou tipy a vlastně ani doporučení. Bude to takový neučesaný stručný soupispřísad, které se podílejí na tom, že i přes bobtnající počet projektů a vytíženost žiji, a to (teď klepu na dřevo) ve zdraví a spokojenosti.

Chlad. Čím vyšší teplota v místnosti, tím méně se dokáži soustředit. Tím méně se mi chce cokoliv dělat.

Voda. Z kohoutku. Ve velkém množství. Denně minimálně tři litry. Čím produktivnější jsem, tím jí vypiji víc. Žádné balené tekutiny v umělohmotných flaškách. A opravdu jen vzácně slazený nápoj. Preferuji kohoutkovou vodu. Z ní mám energii.

Pořádek. Připostrčila mě k němu má drahá manželka, ale zvykl jsem si na něj. Potřebuji jej. Kolem sebe musím mít uklizeno. Minimum věcí na stole. Jinak je má hlava uzamčena.

Klidné ráno. Raději vstanu dříve, když svět ještě spí. Namelu dobrou kávu, přečtu pár stran z knihy. Potřebuji takové ráno, jinak jsem v průběhu dne náchylný k únavě, nervozitě.

Opora. Věřím, že kdybych Ji před lety nepoznal a poté si ji nevzal za ženu, scházela by mi ta hnací síla a chuť. Všechno, co dělám, mě víc baví a má pro mě větší smysl.

Sdílení. Mám kolem sebe pár lidí, s nimiž mohu upřímně podělit o své pocity. Nejde o to, překlopit své starosti na jiné, ale o sdílení, třeba i s minimem slov. A pochopitelně i sdílení radosti!

Plánování. Nebo sebeorganizace. Jak chcete. Listuji si svým kalendářem a zápisky s pohledem i na 3-5 měsíců dopředu, pokládám velké kameny, vím, že dělám maximum pro hájení svého prostoru a času. A pro to, abych šel po cestě, která mi dává smysl.

Odpovědnost. Učím se ji přijímat. Svobodný chce být každý, ale svoboda bez odpovědnosti nemůže fungovat.

Vzduch. Mám rád často otevřené okno. Rád během práce vyjdu ven. Těším se, až budu v druhém pololetí tohoto roku bydlet na kopci, u lesa, mimo továrny…

Důvěra. K ostatním lidem. Ke kolegům a k přátelům. Hlídám si, abych já sám nedával příležitosti, aby jejich důvěra ve mě klesala.

Deník. Nebo spíše občasný pocitovník. Začal jsem jej psát rukou. Pomáhá mi. Mám v sobě pak víc uklizeno.

Sebeúcta. Ne falešné sebevědomí. Ale úcta k tomu, že tu můžu být. A tedy i k času, který mi byl přidělen. Jeho rozsah neznám, proto plánuji, proto si víc hlídám, komu jej budu věnovat.

Hezké věci. Neobklopuji se velkým množstvím, ale na druhou stranu jsou často dražší. Ať už jde o tablet, nebo varnou konvici. Chci, aby fungovaly, ale aby mě taky těšily.

GTD. Hlavu už nemám jako skladiště. Všechny projekty a jejich jednotlivé kroky jsou v systému, který je přehledný a funguje.

Pestrost. Mám několik rolí, v každé různé projekty. Nefixuji se na jedno zaměstnání a taky se nenudím.

Humor. Není nad to se každý den zasmát. Ale stačí aspoň úsměv!

Ostření. Ty časy, kdy jsem bral čtení knih jako méněcenné v porovnání s prací, jsou naštěstí tytam. Došlo mi, že pokud nebudu pečovat o svoji kondici, bude produktivita neefektivní. Krátkodobá. Ten čas si naostření pily vybojovávám mnohdy s obtížemi, ale čím dál mi to jde lépe.

Čára. Pokud nepočítám dny, v nichž učím, čtvrtá hodina odpolední má při sobě tlustou čáru. Po ní se zkrátka nepracuje.

Pes. Máme doma úžasnou fenku. Hodnou, citlivou. I díky loňskému zranění, kdy jeden krátký okamžik způsobil, že stála na prahu naprostého ochrnutí, si uvědomuji, jak je život vzácný.

Radost. Dělám to, co mě těší. Ale vím, že cesta nebývá dlážděna jen a pouze radostí. Uměle si do takovýchdlaždic nevnucuji radost, pouze si uvědomím, že bez nich bych se k cílům nedostal.

Víra. V dobro. V to, že je silnější než zlo. V to, že když činíme dobro, vrací se. Nám třeba ne ve stejném množství, ale putuje a dostane jej někdo jiný.

Jídlo. Zajímám se o to, co jím. O kvalitu. O chuť. Chci, aby mě jídlo bavilo a dělalo mi dobře. A devět měsíců nejím maso.

Vděčnost. Někdy si ji musím připomínat, ve světě jako by na ni nebyl prostor, má být ve zvyku tichá. Pomáhá mi, když ale za každý den poděkuji. Mnohdy mi vůbec nedochází, kolik dobrého kolem mne vlastně je.

článek byl publikován zde - jeho součástí jsou i komentáře čtenářů

Cesta do zákoutí rodiny i státu

Mon, 25 Mar 2013 00:00:00 +0100

S velkými osobnostmi se pojí velké příběhy. Některé ale mohou být skryté i několik desítek let. Madeleine Albrightová se až při nástupu do funkce ministryně zahraničí USA dozvěděla o skutečné minulosti své rodiny a vlastních kořenech.

V roce 1997 jí bylo šedesát let. Z emigrantky a také matky samoživitelky tří dětí se postupně vypracovala do vrcholové politiky. Madeleine Albrightovou si vybral americký prezident Bill Clinton a jmenoval ji ministryní zahraničí. Jen pár dní po příchodu do funkce si Albrightová přečetla ve Washington Post rozsáhlý text renomovaného reportéra Michaela Dobbse, v němž se dozvěděla, že její rodina má mnohem dramatičtější minulost, než tušila. Nic nevěděla o židovských kořenech a o tom, že značná část rodiny zahynula v Terezíně nebo v Osvětimi. Dobbs svůj článek podložil tolika zdroji, že nebylo možné jej zpochybnit nebo váhat. Nová ministryně stála před jasným rozhodnutím – dozvědět se ještě více a získat od své rodiny potvrzení této nové verze pravdy.

Madeleine Albrightová ve svých šedesáti letech tak nejen přehodnotila řadu momentů ze své minulosti, ale odkryla sklíčka, z nich bylo moné seskládat dramaticky působivou mozaiku. A právě tu “překlopila” do knižní podoby. Pražská zima proto významně doplňuje její autobiografii Madeleine (v ČR vydal Práh v roce 2003) - nezabývá se tím, co se dělo v USA po emigraci a de facto se ani tolik nezabývá sama sebou. Jde o příběh, v němž figurovala jen jako malé dítě, příběh, který zachycuje osudy rodinných příslušníků a známých, kteří se museli vypořádat s nastupujícím nacismem.

Albrightová (nebo její ghostwriter) umí velmi čtivě psát, dokonce při čtení vyvstane rouhačská poznámka, že někdy se krásou literatury nechává příliš zlákat - parafrázuje mnohá literární díla a výňatky, zkrášluje či ještě více dramatizuje popis událostí. Na stranu druhou se tato místy košatá mluva kompenzuje jasnými sděleními. Albrightová dokáže být věcná a – i když pochopitelně nemůže/nechce být historicky naprosto objektivní, důsledná (a tedy vědecká) – srozumitelně vtahuje čtenáře do dění v Československu v období 1937 - 1948. Příběh rodiny Madeleine Albrightové se táhne jako nit skrze dynamické roky, v nich se zrodila další světová válka. Přednost Pražské zimy spočívá ve schopnosti autorky jít do detailů, zvláště při vyjednávání o budoucnosti dohod mezi evropskými státy. Díky své mnohaleté zkušenosti z vrcholové diplomacie umí rozeznávat jemné nuance, které mohou rozhodovat o tom, zda stát půjde do boje či nikoliv.

Z výše uvedeného se odrazím k zhodnocení. Pražská zima nabízí čtivou (a místy strhující) exkurzi do válečných let Evropy, přičemž osud rodiny, z ní Albrightová pochází, je spíše jen průvodcem, nikoliv něčím, co by bylo natolik nosné, aby se mu mohla autorka věnovat na téměř pěti stech stranách. Nechci nijak srážet tragédii, kterou si rodina prošla, ale z knihy není tolik patrné, že by šlo o osudy, o nich by si měl svět číst. Působivost knihy však roste tím, jak autorka doplňuje rodinné události zlomovými událostmi z historie naší země.

Nepřísluší mi hodnotit, do jaké míry je autorka historicky přesná, lze ale například vycítit nekritický pohled na Jana Masaryka, například v porovnání s plastickým hodnocením osobnosti Edvarda Beneše. Navíc vycházím zejména ze své zkušenosti se zvukovým zpracováním knihy. To prošlo zkrácením do celkem deseti kapitol, které se – přeci jen – více soustředí na historii státu, ne historii rodiny Madeleine Albrightové. A některé momenty vypouští. Je to ale ku prospěchu. Dost možná by byla dvojnásobně dlouhá audiokniha příliš náročná. Funguje i sama o sobě, mě samotného ale “postrčila” k tomu, abych si knihu přečetl poté i v její úplnosti.

Dodatek: Po čtyřech hodinách přednesu Dany Syslové následuje necelá hodina záznamu z loňské návštěvy paní Albrightové v Praze. Diskuze doplňuje zkrácenou zvukovou knihu zejména o osobní aspekty celého rodinného příběhu.

Ukázku a další informace ke zvukovému zpracování naleznete zde: http://audioteka.cz/prazska-zima,produkt.html

AutorMadeleine AlbrightováNázev knihyPražská zimaVydavatelRadioservisDopor. cena249 Kč

Nasycená procházka

Tue, 05 Mar 2013 00:00:00 +0100

Jako svazek s pořadovým číslem 134 se objevil patrně ten nejautobiografičtější text Juana Marsého. Pro nakladatelství Odeon, respektive edici Světové knihovny, je to již třetí setkání se známým španělským spisovatelem, ověnčeným mimo jiné i Cervantesovou cenou.

Stačí jen letmé prolistování a neubráníte se pocitu, že text z těch tři sta stran přetéká, že kniha překypuje. Hustě popsané listy, jen velmi málo členění do odstavců a přímé řeči, bohatě vrstvené věty… Může vás to vystrašit, vězte, že Marsé ale není Victor Hugo. To moře písmenek nepatří popisům krajiny, měst či věcí, jde o co nejvěrnější vystižení proudu myšlenek, vzpomínek a pocitů. Je to jako byste se dívali na Felliniho Amarcord, jako byste si sedli ke stolu s literárním pábitelem (ano, třeba s Hrabalem) a neměli šanci je zastavit. Z vody imaginace vyplouvají další postavy a další jejich minipříběhy. Epizody se přelévají z jedné do druhé, někdy spolu souvisejí, jindy pojítko hledáte, jindy není na to čas (a není to vlastně ani důležité).

Marsé otevře hned zpočátku vrátka do Barcelony v polovině minulého století a otevře nám oči. Ty patří patnáctiletému Ringovi. Už není možnost se ohlédnout zpět, protože v uličkách “magického” města na nás čekají chlapecké útěky (do fantazie), rozžhavené líce a záchvěvy touhy po ženském těle. Budeme probíhat mezi mírnými radostmi, všednostmi i tragickými epizodami, potkáme ženy, které chtějí spáchat sebevraždu na kolejích, po nich už dávno tramvaje nejezdí, budeme popíjet v putice, kde prostitutkám nevadí náš mladý věk. A budeme si opakovaně klást otázku, co jsou to modré krysy, proti kterým tatínek bojuje, proč tatínek voní po kávě a kam se vlastně tatínek schoval.

Pokud se odmítáte do proudu emocí a myšlenek ponořit, je lepší se Marsému vyhnout. Nehodlá vyprávět jednotný příběh a určitě si/vám nepomáhá srozumitelnými dějovými linkami, které mají kauzální propojení. Život není hollywoodský film a čtenář tak mnohem více připomíná malou mušku, která je lapena v hustě spřádané pavučině zážitků a vzpomínek. Obyčejných a všedních. Ale i v těch někdy hrozí smrt, i v těch lze prožít silnou lásku…

AutorJuan MarséNázev knihyKaligrafie snůVydavatelOdeonISBN978-80-207-1467-1Počet stran288Rok vydání2012Původní názevCaligrafía de los suneonsPůvodní jazykšpanělštinaPřekladJungmannová, MarieDopor. cena269 Kč

psáno pro Knihozrout.cz

Porce štěstí v jednom kupé

Thu, 21 Feb 2013 00:00:00 +0100

Když vstáváte o půl čtvrté ráno, abyste stihli rychlovlak směr Praha, s největší pravděpodobností se vám v diáři usmívá poznámka, že ty necelé čtyři hodiny cesty strávíte s myšlenkami odebranými do spánku. Jenže někdy si do kupé přistoupí Někdo, koho vaše plány nezajímají…

Není tomu dávno, co jsem měl před sebou opět celodenní školení v Praze. Kromě těch sedmi hodin plné koncentrace to pro mě znamená dohromady osm hodin cestování (Bohumín a Praha, tam a zpět). Plán byl jasný, jenže už v Ostravě přistoupil postarší pán, který byl vybaven sadou otázek směřovaných k potahům v kupé, míře osvětlení – a div ne počtu dešťových kapek na okénku. Cítil jsem, že pán si bude chtít povídat. Intuice mě málokdy klame, mrcha, nepletla se ani tentokrát.

Když se poprvé výrazně nadechl, orosilo se mi čelo. Vzpomněl jsem si na pána, byl ve velmi podobném věku, dokonce snad se mu i podobal, který mě kdysi doprovázel na cestě ze Zlína do Olomouce blahořečením na dobu, kdy komunisté chodili říkat dobrou noc. Jenže tehdy to byla hodina, to jsem já, flegmatik od narození, ještě unesl. S nádechem pána v kupé mě ale čekala vidina rozhovoru až do Prahy. Kdybych býval byl moudrý a vzal si klasickou knihu, mohl jsem do ní zabořit hlavu a dělat mrtvého brouka, knihomola. Jenže já měl iPad a zaboření plesklo o sklo. Pán to bral jako znamení, že jsem volný a otevřen diskuzi.

A hned sem hodím pointu. Ty tři hodiny ve vlaku do mě vlily litry pozitivní energie. Kdepak nějaké stěžování! Utápění se v nostalgicky zčeřené hladině vzpomínek na lepší minulé časy… Pán se nemusel ani tolik usmívat, protože spokojenost a radost čišela z každého jeho slova. Nejenže měl rukávy plné zajímavých historek (považte, byl v kontaktu i s Lucem Bessonem nebo Františkem Vláčilem!), především jím však prostupovala vděčnost za vše, co mu každý den přináší. Život po boku své milované ženy, hry s vnoučaty…

Když si cestu vybavuji, mluvil jsem jen velmi málo. Ten pán mě totiž fascinoval. Byl jsem do té doby poněkud ubitý předsudky, že důchodci láteří. Na svět, na politiku, na svět okolo, rozvrzané sedadlo i na nebe nad hlavou. A to víte, jak dobře se stěžuje ve společnosti dalších lidí. Vždyť to jde tak snadno. Hledat důvody k radosti bývá pro většinu z nás náročnější, musíme si totiž dát práci, abychom odstranili ten balast, za který si většinou můžeme sami. Okruh vlivu totiž nemáme zas tak moc velký a často se nám v něm nedaří hospodařit. Proto o takových věcech nehovoříme. Raději se zaměříme na okruh zájmů – tam můžeme hledat špatnosti a nepodařenosti, můžeme o nich mluvit, aniž bychom se červenali. Proč? Protože je to jen okruh zájmu, neneseme za něj odpovědnost, to jen ti druzí… Pán v kupé o žádném okruhu zájmu nehovořil. Mluvil o tom, jak se snaží předat svým vnoučatům pocit pohody a bezpečí, jak zbytečné mu přijde sbírat peníze na účtu, když je důležitější přítomný okamžik.

Loučili jsme se v podchodu hlavního nádraží v Praze. Možná se už nikdy neuvidíme. To nevadí. Pro mě je důležitější, že při další cestě vlakem narazí zase na někoho dalšího – a i jemu bude moci předat signál, že s vděčností a radostí se žije mnohem lépe.

Moleskine Folio Professional – jak jej využít?

Thu, 21 Feb 2013 00:00:00 +0100

Ačkoliv nejčastěji v rukou potkávám tradiční zápisníky, Moleskine rok od roku přichází s dalšími řadami, které portfolio využití rozšiřují. Jednou z nich je i Folio Professional.

Na plánování, správu projektů, kresby či kontakty lze s přimhouřeným okem použít klasiku, na stranu druhou to znamená ohýbání a několik hodin nad tím, aby obyčejný zápisník sloužil třeba jako nástroj pro GTD. Když však chvilku věnujete brouzdání nabídkou firmy Moleskine, zjistíte, že si takový čas lze ušetřit a pořídit zápisník ušitý takřka na míru.

Oslovila mě řada Folio Professional. Neměl jsem tu možnost/štěstí odzkoušet její všechny jednotlivé produkty, zdá se však, že pro skutečně plnohodnotné workflow mohou být tím pravým. K práci jsem si zkusil vzít jen jeden, zápisník Moleskine Folio Proffesional – tvrdá vazba a velikost L. Pro všechny, kteří hledají způsob, jak dostat pohodlně GTD na papír, by mohl právě tento produkt potěšit.

Ideální (nejen) na GTD

Zápisník má 240 linkovaných stránek, což představuje bohatý prostor na vaše projekty. Co strana, to projekt, pochopitelně s tím, že využití může jít dál. Každá ze stran je rozdělena na tři oddíly. Budu-li se střídavě držet ideje metody GTD a střídavě návodu od Moleskine, charakterizoval bych práci s oddíly takto:

horní část vyloženě pobízí k formulaci cíle daného projektu, jeho ideálního výsledku, charakterizaci základních bodů/týmu/nástrojů
levá část dává prostor na klíčová slova, ale třeba také termíny, lidi nebo nástroje
pravá část představuje místo na rozkrokování projektu

Pochopitelně, že Moleskine vám takové užití nevsugerovává, fantazii se meze nekladou. Hlavní oddíl (vpravo) opravdu může být místem pro jednotlivé úkoly, přičemž nalevo lze psát kontext a termín. Někomu se však úkol klidně vejde i do levého sloupce (kupříkladu mně, protože píši drobně) a pravou část tak využije na poznámky…

Moleskine nikde neskloňuje metodu GTD, přesto si dokáži představit, že by se právě tento zápisník, více než jakýkoliv jiný, na to hodil. Folio Professional totiž nabízí také v zadní části obsah – čili seznam jednotlivých stran (každá je totiž očíslovaná!) a prostor, abyste si ke každému číslu strany napsali poznámku, kupříkladu znění daného projektu. Takže jedna z potíží papírového GTD, a to snadné dohledávání, je tímto vyřešena. Zápisník ale nemusí být nutně o tradičním GTD, můžete mít stránky na jednotlivé schůzky (zde bude Folio sloužit, myslím, ještě lépe), kdy kromě poznámek lze do levého sloupce vepisovat klíčové body či úkoly, které ze schůzky plynou.

Za obsahem se nachází několik To-Do listů. Každá strana je rozdělena na dvě poloviny, přičemž ty „proužky“ lze snadno odtrhnout. Sice to není zlý nápad, přesto mi to jako moc využitelné nepřipadá. Listů je příliš málo, čili úkolů se sem moc nevleze, to kdyby jich bylo namísto tří (čili ve výsledku 12 proužků na úkoly) alespoň deset…

Je zvykem, že do kapsy na zadní vnitřní přebalu zápisníku se nacházejí nějaké nálepky. I zde je najdeme. Jde o různě barevné štítky, které se mají nalepit na okraj listu, přehnou se a oddělují tak určitou část zápisníku od jiné. V praxi to může vést například k tomu, že každá nálepka/barva bude představovat nějakou vaši roli…

Zkuste si s ním zaplánovat

Popravdě, dost jsem přemýšlel, zda se nechat zlákat a začít Folio Professional používat na GTD. Jenže můj systém (v aplikaci OmniFocus) mi už dlouhodobě funguje a sedí, že jsem měl za to, že nad zápisníkem zlomím hůl, i když bych jej klidně ostatním mohl jako alternativu doporučit. Nakonec jsem k němu našel cestu. Pravděpodobně to „u Moleskinů“ takhle nezamýšleli, ale toto využití mi velmi vyhovuje.

Můžete se podívat na obrázek s popisky.

Nyní už jen tedy ve stručnosti. Mé plánování probíhá následovně:

Procházím projekty/úkoly v rámci svého GTD (aplikace OmniFocus).
V GTD až na vyjímečné případy nemám termíny, jsem zvyklý si jednotlivé kroky plánovat mimo tento systém. Proto každý měsíc plánuji důležité věci (tzv. velké kameny) na následující měsíc s přihlédnutím i na ty další – většinou v horizontu jednoho kvartálu. A vždy na konci týdne plánuji týden následující, opět s ohledem na budoucí výhled (jeden měsíc).
Pro mé plánování, sebeorganizaci je důležité pracovat s tzv. velkými kameny a také s týdenním kompasem. To, jakým způsobem mám elektronický kalendář upravený, abych v něm mohl mít zanesené naplánované úkoly, jsem na tomto webu kdysi psal. Nyní mé workflow vypadá tak, že jsem Moleskine Folio Professional rozdělil na dvě části:
- V té první dvě strany (levou a pravou) zabírá jeden konkrétní měsíc. Mám tedy za sebou dvanáct takových dvoustran pro rok 2013.
- Poté přichází oddíl, kdy dvě strany zabírá jeden konkrétní týden.

Postup při plánování v zápisníku je pak následující:

Při měsíčním plánování, dlouhodobém, si vypíši na levou stranu měsíce, co chci v daném měsíci docílit, něco jako při definování projektu – jen zaměřeno spíše na svůj osobní rozvoj, vnitřní pocit.
U každé své role si položím velký kámen – většinou spíše jde o projekty, nebo jejich větší části (například v rámci knihy napsat tu a tu kapitolu).
Na konci měsíce nejenže plánuji měsíc následující, ale také zhodnotím ten předchozí – nejdříve svůj pocit, ale pak také vypíši po revizi to, co jsem skutečně udělal.
Při týdenním plánování je to velmi podobné – jen jde zkrátka o podrobnější položky.

Smysl takového plánování u mě spočívá v tom, že mám dostatečnou perspektivu – můžu rychle prolistovat jednotlivé měsíce či týdny, vidím, kolik důležitých položek už mám naplánovaných. Ne nutně k nějakému termínu, prostě pro daný měsíc/týden. Důležitý je zde aspekt rolí a velkých kamenů, v GTD totiž velmi snadno můžu být zasypán různými drobnostmi, agendou či zkrátka položkami, u nich vyloženě nelze rozpoznat jejich priorita a nelze je vidět s větším nadhledem – napříč časem.

Dlouhodobé – a vůbec plánování, či sebeorganizaci, k životu potřebuji a protože jsem našel způsob, který mi sedí, moc se mi nestává, že bych propadal depresi z nesplněných věcí. Jde totiž o onu perspektivu – jestliže máte přehled nad týdnem, měsícem…, lépe regulujete množství práce. Lépe si ji rozvrhnete, aby se věci nedělaly na poslední chvíli.

Zápisník Moleskine Folio Professional mi v tomto směru hodně vyhovuje. Protože mám vedle sebe pohled na týden, vlevo je plán, vpravo pak další poznámky a úkoly, které se udělaly, včetně poznámek a termínu realizace. Je zde prostor na nadefinování očekávání i zhodnocení. Na toto vše moc v elektronickém kalendáři nebylo místo.

Máte-li nějaké doplňující otázky k zápisníku, resp. k jeho užití, rád je zodpovím v diskuzi pod článkem.

Zápisník k recenzi poskytl penShop.cz, odkaz na produkt a odkaz na celou řadu

Dát šanci Evernote a jeho zápisníku Moleskine?

Mon, 11 Feb 2013 00:00:00 +0100

V závěru loňského srpna zaplesalo nejedno srdce uživatele služby Evernote. Tým kolem sloníka si podal ruku s kultovní značkou Moleskine a z domluvy vznikl speciální zápisník, jehož cíl spočívá v propojování dvou zdánlivě znesvářených světů – digitálních poznámek a těch, které tvoříme vlastní rukou pomocí tužky a papíru.

Evernote již velmi záhy po svém zrodu začalo s ideou paperless, což na jedné straně osvobozuje od zamořením formuláři a může tzv. šetřit lesy, na straně druhé nás vzdaluje od ručně psaných poznámek. Jenže nejen ze sociálních sítí, ale také na všech svých školeních se opakovaně setkávám s tendencí pracovat s papírem a tužkou, nebo se k nim vracet. Na nevýhody, které jsou s tímto způsobem zaznamenávání spojené, však snad každý milovník denodenně naráží. Ať už jde o zálohu, sdílení, rychlé dohledávání… Na neutuchající/vzrůstající potřebu psát rukou na papír Evernote zareagovalo a uvedené mínusy papírových zápisníků by měl právě speciální sloní Moleskine řešit.

Proč říct slonímu Moleskine ANO

Speciální edice zápisníků mají vždy mnohem zajímavější obal – přední strana desek obsahuje embasované symboly různých činností z denního života a v samém středu se nachází logo Evernote. Světle zelená gumička a látková záložka nejenže odkazuje na barvu Evernote, ale je v kombinaci s černými deskami a světlým papírem neskonale slušivá.

Co do počtu stran, neliší se EM (= Evernote Moleskine) od běžných zápisníků. Setkal jsem se ale s tvrzením, že limitované edice mají kvalitnější papír, což osobně nedokáži příliš důkazně vyargumentovat – pouze pocitem, že na dotek se mi zdá, že je to pravda. (Může jít ale o placebo efekt.) Papír jako by byl o něco hladší a pevnější, což mě těší, neboť raději píši plnicím perem nebo pery značky Pilot, které lze druhým koncem také vygumovat, a je důležité, aby se nepropíjelo.

V zadní kapse z vnitřní strany desek má EM čtyři lístky se sadou nálepek. Pestrobarevných, rozdělených do sedmi kategorií – každá s nějakým symbolem, například letadla, domku, křížku… Právě tyto nálepky mají být jednou z hlavních devíz EM. V samotném základu jsou k těmto nálepkám přiděleny štítky (tagy) v Evernote, můžete je však změnit – nebo třeba k domku přidělit ne štítek, ale zápisník (notebook). V praxi to pak funguje jednoduše: napíšete poznámku, na stránku přilepíte libovolný počet těchto nálepek a po vyfotografování skrze aplikaci Evernote se snímek oštítkuje a přenese na základě vašeho nastavení, aniž byste museli v Evernote cokoliv dělat.

V aplikaci Evernote je funkce udělat fotografii, ale také speciální tlačítko pro fotografování textu. Aby byl výsledek co nejlepší, doporučují výrobci dát EM na tmavý podklad, mít dostatek světla (a zapnout blesk na telefonu) a případně také využít zelenou záložku, která udělá okraj od další stránky, čímž ji fotoaparát prostě již nesejme. S touto funkcí se mi text snímá ze zápisníku lépe než s běžným modem focení, poznáte to na tom, že můžete mít telefon od zápisníku v rozumné vzdálenosti. Pakliže tato funkce není zapnuta, musíte držet telefon výše, aby se do snímku vešla celá stránka. Po vytografování zápisku lze fotku zkontrolovat a klepnutím na jedno tlačítko potvrdit, aby se objevila v Evernote. Celý proces je tak velmi snadný a rychlý.

Přednost Evernote pak spočívá i v tom, že umí v takových snímcích hledat zadané výrazy či písmena. Pochopitelně za předpokladu, že píšete tiskacími písmeny a to dost úhledně. (Jedno z doporučení se také pojí s barvou inkoustu, ideální je černá.) Zápisník EM chytře zvolil linkování/čtverečkování papíru, je přerušované, méně nápadné, takže ve fotografii nepřekáží a pravděpodobně i napomáhá službě jako takové, aby dokázala v obrázku snadněji vyhledávat.

Proč své nadšení raději zmírnit

Nálepek je celkem 252, což bohatě vystačí na zápisník, i když byste občas nalepili více než jednu značku. Daná kategorie má však 32 nálepek, takže pokud byste třeba symbol domku chtěli využít častěji, máte smůlu. Toto mi ostatně obecně vadí i v dalších edicích Moleskinů, třeba jejich diářů. Najednou uvažuji v opaku s myšlením hojnosti a mám obavu, že si nálepky brzy vyčerpám, a tak je vlastně skoro nepoužiji.

Je otázkou, co je vlastně rychlejší. Zda vytáhnout ze zadní kapsy list s nálepkami, jednu vybrat a vlepit ji na stránku do EM, nebo zda pak v Evernote k poznámce štítek či zápisník přiřadit. Nálepky v notýsku vypadají hezky, ale neřekl bych, že budou o tolik efektivnějším řešením. Bylo by skvělé, kdyby na tom Evernote zapracovalo a my mohli nadefinovat různé značky, které když vepíšeme ručně, podle nich by poznámku oštítkovalo a přiřadilo. Právě takhle jsem původně myslel, že bude EM fungovat.

Pochválil jsem funkce při fotografování pomocí aplikace Evernote a následnou možnost prohledávání textu i v ručně psaných poznámkách. Je to pohodlné a funkční. Jenže to vzbuzuje otazník – nemohu na totéž využít jinou aplikaci, jít po jiné cestě? Kupříkladu čas od času využiji aplikaci Scanner Pro (iPhone/iPad), obdobných je celá řada, díky kterým docílím vlastně téhož. S tím rozdílem, že když vyfotím něco pomocí Evernote, nelze snímek v aplikaci (ani té desktopové) oříznout, na to si musím povolat k výpomoci třeba Skitch, aplikaci, kterou Evernote skoupil. Jenže to ve výsledku pak trvá mnohem déle. Znamená to, že abych docílil opravdu efektivního využití aplikace Evernote, musím se snažit sejmout obsah stránky co nejvíc ideálně, protože budoucí editace mi sebere příliš mnoho času.

Nechci slevu zadarmo

Výčet kladných vlastností a jejich následné zrelativizování nasvědčuje tomu, že EM není taková bomba, jak bychom možná čekali. Stále však ještě nepadla řeč o ceně. Podíváme-li se na obchod penShop.cz, je částka za EM o velikosti S 559 Kč, přičemž tradiční – stejně velký – zápisník Moleskine u nich koupíte za 269 Kč, čili o 290 Kč levněji. Tento rozdíl vám může vytáhnout vaše vrásky v obličeji, ale rychle doplňuji následující:

Při koupi tohoto EM zápisníku dostanete kód, díky němuž můžete užívat Evernote Premium účet tři měsíce zdarma. (Ehm, tedy “zdarma”.) Pokud byste si chtěli kupovat prémiový účet po měsících, kdy jeden stojí 5EUR (cca 126 Kč), vyšel by vás vylepšený čtvrtletní účet na 378 Kč. V takovém případě se EM zápisník vyplatí. Tedy, v případě, že chcete Moleskine zápisník a že chcete mít Premium účet.
Jenže… pokud byste si předplatili premiový účet na celý rok najednou (40 EUR, tedy 1009 Kč), nevyjde vás jeden měsíc na 126 Kč, ale jen na 84 Kč. Čtvrtletí vyjde tedy na 252 Kč. Pokud nyní odmyslím pohyby v kurzu české měny, za jeden EM si připlatíte 38 Kč. Není to mnoho a dalo by se říct, že za design, (možná) kvalitnější papír a ty nálepky se to vyplatí.

Toto vše ale platí jen pokud byste opravdu prémium účet využívat chtěli. Pokud ne, budete s největší pravděpodobností volit běžný Moleskine.

Kam s ním?

Placený účet u Evernote jsem doposud neměl, velmi dlouho jsem se bez něj obešel a nemyslím, že by k funkčnímu využití této služby byl tak potřebný. Nebudu však skrývat skutečnost, že po nabytí Premium účtu se cítím o něco klidněji díky mnohonásobně většímu prostoru pro přenos dat. Začal jsem službu více používat, můžu prohledávat i napříč soubory PDF nebo třeba sdílet jednotlivé poznámky a mít poznámky dostupné na mobilních zařízeních i offline, což je skvělé. Premium účet mě baví a s opravdu velkou pravděpodobností u něj už zůstanu. A bude už jen otázkou, zda si 4x do roka koupím EM , nebo zkrátka jednou za rok pošlu na účet Evernote tisícovku a psát budu do jiných zápisníků či sešitů.

Ano, EM je hezký a ty nálepky slušivé a fungují. Jen to prohledávání v Evernote mi moc nefunguje, protože zkrátka nepíši tak hezky, ale třeba mě to k tomu donutí. Abych však s klidným svědomím dokázal říct: Ano, to se E+M podařilo!, musela by služba pracovat i s námi nakreslenými značkami, nejen nálepkami.

Speciální Evernote Moleskine k recenzi poskytl penShop.cz, odkaz přímo na produkt zde

Srdcebol o matkách

Tue, 29 Jan 2013 00:00:00 +0100

Jmenuji se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuju jako vrátný, jako strážce brány, jako kerberos. A protože pracuju v nemocnici, podobám se také Cháronovi…

Útlá knížka o stočtyřiceti čtyřech stranách obsahuje příběhy, které by obstály jako samostatné povídky, jejich spojnicí je kromě tématu také osoba vypravěče. Petr Ramon pracuje jako vrátný v nemocnici a krom toho, že ve vrátnici sedí a dohlíží na kolemjdoucí, sbírá také pozapomenuté předměty. Nejprve s úmyslem je vrátit. S přibývající vrstvou prachu se jednotlivé artefakty mění na dílky puzzle, z nichž se utváří nejen jeho vlastní příběh, ale ve druhém plánu i české dějiny.

(Ne)zdravý patos

Poslední věta předchozího odstavce zní až pateticky, ale proč vlastně ne - patosu Koubkovy Matky obsahují dost. A právě v tom je jejich (lákavé) riziko. Jednomu čtenáři přijdou k nepřečkání sentimentální a vykonstruované, druhému rozechvějí duši. Možná se objeví i třetí skupina čtenářů (kam se osobně počítám), která bude při čtení zaujata, chycena autorovým záměrem se ochotně občas nechá Ramonem - Cháronem vozit po hladině a dojímat. Ale po dočtení knihy se přihlásí skepse vůči kvalitě textu násobená pocitem, že jsme se nechali hezky vodit za nos.

Sbírka věcí a osudů

Petr Ramon posbíral bezpochyby řadu věcí, jeho vyprávění se však opírá o několik vybraných “kousků”. Přívěsek na klíče, který patřil dr. Věře Mossesové, mladé ženě deportované do koncentračního tábora v Osvětimi, v němž ztratila nejen rodinu, ale i naději mít v budoucnu opět děti a zacelit tak strašlivou ztrátu. S knihou o Africe se pojí příběh uklízečky, české Němky Anny Schillerové, která se po odsunu vrátila do rodného města jako manželka českého občana a které život i manželství zkomplikovalo nečekané dítě. Skleněné očko odpárané z hlavy plyšového medvěda vypráví o Haně Sedlákové, která se kvůli dětem vzdala možnosti studovat, čímž nenaplnila očekávání rodičů, ale nakonec ani svoje. Zapomenutá černá rtěnka patřila mladičké Kateřině Janouškové, dívce a (možná) budoucí matce, které vzpoura proti rodičům přinesla i nechtěné těhotenství. Krabička vitamínů připomíná příběh Lenky Havlové a její posedlost po dítěti, které ne a ne přijít.

K tomu si ještě připočtěte jeho homosexuální lásku a máte kaleidoskop osudů, v nichž se sváří srdce s rozumem. Mikropříběhy se mnohdy vzájemně proplétají (nebo alespoň dotýkají), a to nejen skrz ústřední postavu vypravěče.

Jaké byly motivy?

Netuším, co debutujícího Jana Koubka vedlo k takovému námětů, zda chtěl vzdát hold mateřství, potažmo obecně lásce, jejímž věrným společníkem bývá smutek. Z knihy je patrný původní autorův záměr na osudu jedné vily, vyvlastněné nejdřív Židům, posléze Němcům, představit moderní českou historii. Silný motiv mateřství v jeho různých podobách pak prozaika svedl k novým příběhům, které ale nešly na původní záměr zcela naroubovat. Šev je však v knize stále patrný a válečný i poválečné příběhy jsou nejpoutavější – ostatně podle některých názorů ostatně silnější příběhy druhá půle dvacátého století ani nenabízí. Současně u nich ale hrozí zvýšené riziko líbivosti. A Koubek pokušení zahrát na city místy podlehl.

Vršení emocionálního napětí může dovést čtenáře jak k apatii, na tak ale rovněž ke katarzi opřené o revizi vlastního vztahu k rodině. Je patřičné vyzdvihnout i autorův styl, který má švih a proto dokáže přimět čtenáře, aby po čas “konzumování” románu spisovateli “zobal z ruky.”

Matky bych ke čtení nakonec doporučil. Protože kniha s vámi pracuje a vy se jí buď poddáte, nebo se budete úmyslně bránit. Ne každý román tohle dovede.

AutorJan KoubekNázev knihyMatkyVydavatelOdeonISBN978-80-207-1455-8,Počet stran144Rok vydání2012Dopor. cena199 Kč

Svědkyně ohně: co se stane, když u "filmu" vypnete obraz?

Mon, 14 Jan 2013 00:00:00 +0100

Po mimořádném úspěchu Larssonova Milénia už nic nebude jako dřív. Zvláště připočtete-li k tomu spanilou jízdu, kdy se tuzemskými knihkupectvími prohání Jo Nesbø. Severské detektivní a kriminální thrillery na české čtenáře působí jako lovecká vábnička na kachny. Pokud začnete některou z knih číst, dostanete se do teritoria, z něhož není cesty zpět…

Je přirozené, že celosvětový ohlas pobízí ke psaní další a další autory (v samotné Skandinávii je navíc detektivka tradičně silný žánr) a pochopitelně i nakladatelé loví mezi jinými jmény ze severu. Bezpochyby se někde mezi nachází další perla, která nedá čtenářům spát a nakladateli “snese” vytoužené zlaté vejce. Trefu v tomto případě představuje Lars Kepler, kterého pro domácí trh objevilo poprvé v roce 2010 nakladatelství Host. Zatím vyšly tři tituly (Hypnotizér, Paganiniho smlouva a Svědkyně ohně) a minimálně Svědkyni ohně nešlo uniknout: byla doslova všude. A podíváte-li se na čtenářské recenze a “známky”, atakuje 100% hranici spokojenosti. Navíc souběžně s knižním vydáním vyšlo také zvukové zpracování. Svědkyně ohně se chopila firma ADK Prague, jejíž produkce na serveru Audioteka.cz kraluje žebříčkům - ano, má totiž “na svědomí” právě Larssonovu trilogii.

Když Kepler není Kepler

Při prvním spuštění mobilního přehrávače jsem rozhodně netušil, že Lars Kepler není Lars Kepler, ale společný pseudonym manželů Ahndorilových. Oba byli již dříve činnní na poli “seriózní literatury” (dobře známý z dvojice byl především Alexander Ahndoril). Historky o krytí se pseudonymem při vyzkoušení lehkého žánru a potřebě změny jsou zábavné, ale věřím, že jim taky někdo s čichem pro marketing poradil, že jména Alexandra a Alexandr Ahndorilovi nezní tak úderně jako Lars Kepler. Při poslechu jsem také nic moc netušil o pravidlech švédské výslovnosti ( a respektive i finské, neboť Keplerův detektiv je příslušník finské menšiny ve Švédsku) tudíž mi jméno “Jůna” (psáno Joona) coby jméno pro nekompromisního vyšetřovatele znělo poněkud divně. Později jsem zjistil, že by se mělo vyslovovat “Jóna”. No, ani to není zrovna cool, ale na tom přece čtenářský záitek nestojí - každopádně matoucí výslovnost v audioknize tak trochu zarazí.

Při prvním poslechu, který mi sebral tradiční spánek při cestě pendolinem z Bohumína do Prahy, jsem dostal od Keplera výtečně vystavěnou expozici. Zpoznal jsem atraktivní prostředí Brigittina dvora (soukromý ústav pro problematické dívky), vyšetřovatele-málomluvku Jónu/Jůnu, nadýchl se duchařiny a taky potkal pár mrtvých. A ačkoliv v ústavu se u následně děj moc neodehrává, přichází na scénu pár dalších zajímavých postav a především Kepler neustále posunuje děj kupředu a klade nové překážky. Nejen hlavnímu hrdinovi, ale také čtenáři. Kdo je kdo a kdo za co může? Existují skutečně duchové a může spojení s nimi případ vyřešit? Napínavá četba v tom nejlepším slova smyslu.

Pozor, ježek!

Autor si libuje v přítomném čase, což ve spojení s napjatým přednesem Pavla Rímského jen stěží může nevtáhnout do švédských lokalit. Občas jsem měl pocit, že stojím po boku hlavního vyšetřovatele, jen v některých případech jsem raději zůstal raději stát opodál, protože, přátelé, on je tak trochu hazardér… Přítomný čas, krátké věty a hutné dialogy dělají ze Svědkyně ohně údernou kompozici. Kepler se jasně inspiruje filmovým, akčním jazykem, scény staví jako obrazy. Jak to může fungovat v audioknize? Zřetelně vyniknou záblesky popisnosti. Například Rímský čte opravdu napínavou pasáž, jde o život, jeho přednes se zrychluje, věty jsou kratší a kratší, skoro se a zadýchává (stejně jako postavy) a do toho vmete informaci, že kolem proběhl ježek. Kdyby na ježka švenknula kamera, dost možná by záběr zvýšil napětí. Při poslechu je to ale detail pouze komický.

Keplerova kniha není ani příliš znepokojivá, nemá v sobě typický společenský přesah, i kdy se částečně dotkne kupčení s dětmi. Je však napínavá, funguje v rámci svého žánru, byť si občas vypůjčuje až příliš osvědčené prvky (vypjatou scénu ohrožení je nejlepší zasadit do prostředí jatek). Obešel bych se bez Keplerovy tendence akční sekvence zbytečně do detailů popisovat a taky bych nepostrádal závěrečný epilog, byť o Joonovi/Jůnovi/Jónovi zase něco dalšího vypovídá.

Ale dosti slov, pokud hledáte něco na zimní večery, Svědkyně ohně vám je zaručeně oživí. Není kdovíjak inovativní, vlastně vůbec, ale má rytmus a dobrou atmosféru. Já bych osobně dal přednost audioknize (ukázku si poslechněte zde: http://audioteka.cz/svedkyne-ohne,produkt.html), ale proti gustu žádný dišputát.

AutorLars KeplerNázev knihySvědkyně ohněVydavatelAudiotékaRok vydání2012Dopor. cena299 Kč

Niterné narozeniny

Mon, 07 Jan 2013 00:00:00 +0100

Letos oslavím hezké kulatiny. V září mi bude třicet let. Už teď uvažuji, co pro mě budou tyto narozeniny znamenat, ale také o tom, jak je náležitě s přáteli oslavím. Myšlenky na oslavy mi ale najednou odvála čtenářská zkušenost s knihou Poselství od protinožců…

Nemám v úmyslu psát recenzi na zmíněnou knihu a ani práci Mario Morganové stavět do pozice otloukánka, a to proto, že existují pochopitelně pochybnosti, zda tu neskutečnou cestu po Austrálii s “tajemným” domorodým kmenem skutečně zažila. Důležité je, že v ní lze nalézt hned několik momentů, které dokážou rezonovat. A jedním z nich byla konfrontace našich zvyklostí – slavit den, kdy se stáváme o rok staršími, s přístupem kmene Opravdových lidí. Ti totiž fakt (že stárneme) berou jako něco naprosto přirozeného. Proč tedy oslavovat nějaký konkrétní den, kdy máme “v kalendáři” o rok více? Domorodci se oslav nevzdali, ale své “narozeniny” mají tehdy, cítí-li se býti lepšími než byli, čili duševně/duchovně vyzrálejšími, bohatšími a také moudřejšími.

Tento přístup mě zaujal a “donutil” k zamyšlení a představám, jak by to fungovalo u nás, konkrétně i u mě. Přiznám se, že slavit ten moment, kdy se cítím být lepší, mi opravdu přijde mnohem smysluplnější. Pochopitelně i skutečnost, že jsem se dožil dalšího roku na Zemi, je hodna zaznamenání. Zatímco však naše tradice se vesměs pojí s přízemním sledováním plynoucího času a s faktem “přežití”, rituál oslav zmoudření stojí na lidských potřebách, které jsou v pyramidě přeci jen výše. (Čímž netvrdím, že potřeba přežít je něco horšího, ale jde o naši primární a základní potřebu, zatímco potřeba seberealizace se nachází až ve špici pyramidy – zkrátka ji nemá každý, ne každému se daří jí dosáhnout.)

Při úvahách, zda bych letos své narozeniny slavil, jsem se dostal i k otázce, kolik by mi vlastně bylo let? Pochybuji, že bych dosáhl na třicítku. Ať už kvůli skromnosti, tak zkrátka proto, že by k oslavám důvod nebyl, bych dost možná byl teprve teenager. A vůbec, jak by vlastně vypadaly všechny ty formuláře, které na úřadech a v práci vyplňuji? Bylo by směrodatné datum narození, a tedy věk mého pobývání na Zemi, nebo by moji osobnost lépe charakterizoval věk mého moudření? Mohly by na prezidenta kandidovat osoby mladší čtyřiceti let, když by byli tito kandidáti duševně bohatší?

Mimochodem, jak bychom dávali ostatním vědět, že máme narozeniny? Takhle to každý ví, jednou si to poznačí do kalendáře a nastaví opakování v ročním intervalu. Ale dospívání po vzoru australského kmene Opravdových lidí by bylo nevyzpytatelné. To bych měl poslat všem e-mail s informací, že je důvod k oslavám, a na otázku na Facebooku “Jak se máte, Lukáš?” odpovědět: Bohatěji, zraleji, dospěleji? Jenže já nemám ve zvyku se připomínat se svými narozeninami, to by tak o mém dospívání vlastně nikdo nevěděl… Problémy by nám bezpochyby způsoboval i samotný akt blahopřání. “Gratuluji, že jsi konečně zmoudřel!” ani “Jsem rád, že ses změnil k lepšímu!” nevyznívají v naší kultuře moc šikovně.

Inu, zdá se, že na přístup oslavovat místo dalšího roku stáří posun ve své skutečné vyzrálosti nejsme zatím připraveni. Což ovšem neznamená, že bychom si takové niterné narozeniny nemohli prožít alespoň každý individuálně nebo v okruhu nejbližších.

Sebeúklid

Mon, 31 Dec 2012 00:00:00 +0100

Co myslíte, našli bychom ideálnější den na publikaci článku věnovanému vnitřní seberevizi? Vždyť konec jednoho a začátek druhého roku v nás vzbuzuje pocit, že něco se uzavírá a že před námi leží nepopsaný list papíru.

I když však i já otevíral nový a doposud nepopsaný sešit, prázdnotou v pravém slova smyslu nezel. Znám lidi, a vlastně i já sám tam tak trochu patřím, kteří nemají tendenci příliš koukat zpět a žít s minulostí. Ať už ale chceme, nebo nechceme, to, co bylo, za námi zůstává a nejen za námi – pobývá to stále v nás a bude nás to doprovázet, byť třeba vytěsněno do podvědomí.

Přecházíme nyní z jednoho roku do druhého a vyloženě se nabízí, abychom otevřeli nový sešit. Ne snad kvůli novým plánům, ne snad proto, že bychom – stejně jako loni, předloni… – věřili, že si vypíšeme předsevzetí a ta začneme s příchodem prvního ledna dodržovat.

Otevřel jsem sešit proto, abych v sobě uklidil…

Letošní rok byl však v něčem jiný. Zatímco dříve tento proces úklidu probíhal v jeden jediný den, právě ten poslední v roce, tentokrát jsem si seberevizi rozfázoval. Aby šla hlouběji, abych na ni měl klid. Stěží může být má zkušenost zcela přenosná, navíc zde ani nehodlám odkrývat detaily, přesto věřím, že alespoň popis této seberevize může otevřít diskuzi na téma nových sešitů…

Letošní rok byl také jiný v tom, že jsem si své vnitřní promluvy nevypisoval jako (relativně) souvislý text či v bodech, nýbrž do několika myšlenkových map. Jsou určené jen mně samotnému, nepotřebuji je tedy kreslit tak, aby byly srozumitelné ostatním, vystačím si s jednoslovnými hesly.

Mapa mi navíc umožnila ještě více otevřít zákoutí mysli, která strukturovaný text chtě nechtě přehlíží.

V první mapě jsem si rozkreslil, co vlastně od takové novoroční seberevize očekávám, co má být jejím cílem, co bude její náplní. Následně jsem rozkreslil mapu, kde v centru jsem Já a z centra šly vlnité větve, co větev, to jedna má role – manžel, pedagog, manažer, lektor, autor, ale také pila (tzv. ostření pily – mentální, fyzické, duchovní a sociálně-emoční roviny). Vyjasnil jsem si, které z rolí pro mě byly důležité, které pro mě nyní jsou důležité, položil dalšími větvemi základ toho, kudy bych chtěl v každé z rolí směřovat.

Nakreslil jsem si pak i několik samostatných map k vybraným rolím, abych mohl jít ještě více do hloubky. Zhodnotil to, co se mi v nich moc nedařilo – ale nešťoural jsem se v tom, zkrátka to pojmenoval a hned kreslil dál – co z toho lze a zhruba jak posunout, abych těch nezdarůměl v dalším roce méně.

Přemýšlení nad sebou samým skrze role mi zatím nejvíce vyhovuje. Nejenže je to přehlednější, než kdybych se snažil neustále přemýšlet nad sebou v celém komplexu Já, ale umožňuje mi to mnohem citlivěji vnímat jemné proměny a cesty v rámci uplynulého roku, let.

Abyste tomu rozuměli, neplánoval jsem – prostě jen přemýšlel a poodkrýval, co se ve mně nalézá. I to podle mě patří k tomu, čemu lze říkat sebeorganizace, efektivita, duchovno.

Úklid v jednotlivých rolích byl nejobtížnější, protože sebou nese i (opětovné)zformulování hodnot a poslání, kterým se chci řídit. Berte to jako jakousi ústavu, která zastřešuje vše, co děláte – sebemenší úkol, každý projekt. Nastavení vnitřních hodnot a poslání může bolet, to proto, že dost možná – jako já – zavadíte o některé, o nichž víte, že jste si je psali i v loni, ale tak nějak jste se jimi neřídili.

Mnohem konkrétnější pak byla mapa mého workflow. Ani nevím, proč zrovna tohle slovo, ale já osobně jím označuji systém svých nejběžnějších činností/procesů a také nástrojů, které s nimi souvisejí. Například jak u mě probíhá/bude probíhat plánování, čištění hlavy… Přemýšlel jsem nad tím, abych celé workflow zjednodušil co možná nejvíce, ale ne tak, abych šel sám proti sobě. A abych využíval jen ty nástroje, které mi sedí a také aby jich nebylo mnoho. (Kdo mě trochu déle sleduje, ví, že jsem kupříkladu s plánováním a GTD cestoval napříč různými nástroji, používal papír i elektroniku. Proto je fajn si některé věci ujasnit a osekat na základě toho, co zkrátka za ten rok fungovalo a funguje.)

Poslední část se už týká tomu, čemu lze říkat plánování, ale ne ve smyslu nějakého programování. Ne, nemám neustále hodinky a kalendář na očích, abych se rozhodoval podle tikotu a podle toho, jestli jsem si právě na tuto chvíli naplánoval být šťastný manžel. No, trochu to přeháním, ale setkávám se s určitým nepochopením plánování. Pro mě je to především udávání směru a pokládání základních (velkých) kamenů. Nic svazujícího to není, naopak. Nejsem v pozici (a kdoví, jestli bych vůbec kdy chtěl být), kdy bych mohl žít jen tak ze dne na den, rozhodovat se jen podle toho, jak jsem se vyspal. Proto jsem si rozkreslil první kvadrant roku 2013 – opět do map. Ze středu znovu vedly větve – role, ke každé z rolí jsem u ledna, února, března a dubna rozkreslil to, co je pro mě v dané roli důležité. Jestliže vím, že do května mám mít hotové dvě knihy, pokládám za rozumné se z vyšší perspektivy na roli “autor” podívat a tvorbu knih rozvrhnout, už proto, že mám i další role, přičemž pedagog je pevně svázán s nadefinovaným rozvrhem, do práce skutečně nemůžu chodit podle nálady – a nevidím na tom nic zlého.

Rozkreslení do map, co stránka sešitu to jeden měsíc, mi dává vhodnou perspektivu na to, abych nejenže měl představu o tom, kudy zhruba chci v následujících měsících jít, nejen o tom, kolik toho budu mít na bedrech, ale především mě vede k tomu, abych si lépe hlídal rovnováhu mezi rolemi. To vám seznamy projektů a úkolů nedají, ale tento způsob plánování může.

Jako takový bonus letošní seberevize jsem si rozkreslil na dvě strany sudý a lichý týden, to proto, že pro mě jako pedagoga je toto členění důležité. A označil jsem si zátěžovost dní, resp. prostor, kdy se mohu věnovat právě i těm rolím, jež nejsou spojeny s konkrétním rozvrhem (chozením do práce). Pro mě to má za výsledek rychlý a snadný přehled o tom, co si můžu při plánování dovolit a vede mě to k tomu, abych přeci jen více nad svým časem přemýšlel, zejména kvůli odpočinku.

Stoletého staříka jedině ve zvuku

Tue, 18 Dec 2012 00:00:00 +0100

Stoletý stařík vylezl oknem a zmizel. Tedy pouze na obálce knížky švédského spisovatele Jonase Jonassona. Ve skutečnosti byl chvíli všude - na plakátech v metru i výlohách knihkupectví, ve vyskládanách hromadách knih za výlohou i na trailerech na youtoube. A stále okupuje přední příčky žebříčků prodejnosti. Alan Karlsson, hlavní hrdina Jonassova superúspěšného románu, zkrátka není obyčejný důhodce. Nejenže narazil na obrovské bohatství a připletl se snad ke všem důležitým událostem 20. století, ale taky se skvěle prodává. A to nejen ve své domovině, jak bylo naznačeno výše, rekordy trhá i u nás.

Ve stejné době, kdy Stařík oblehl pulty knihkupců, objevila se nejprodávanější švédská kniha posledních dvou let i jak nahrávka. Za zvukovým zpracováním stojí Audioteka.cz. Zmíněný e-shop má sice za sebou pouze jeden rok existence, během něhož však však zvládl oživit (či spíš probudit?) zájem Čechů o nákup audioknih.

Stránský jakosázka najistotu

Audioteka.cz našla svého “maskota” v herci Martinu Stránském. Zatímco jeho tvář široká veřejnost nejspíš znát nebude, jeho hlas ze seriálu Dr. House rozpozná snad každý. Právě Stránskému Audiotéka svěřila načtení novinek jako je Larssonova trilogie Milénium (zatím jsou venku první dva díly), biografie Steva Jobse či dračí fantasy Eragon. Sázka na Stránského se vyplatila. Jeho hlas se dobře poslouchá, herec nesklouzává do monotónnosti. Stěží tak budete při poslechu poklimbávat. Na druhou stranu se mi zdá, že by Stránského projevu semtam neuškodilo ubrat na osudovosti – zdá se pak totiž, jako by každá třetí věta měla v ději sehrát zásadní roli.

To ale nemusí být vždy na závadu. Z Milénia dle mého názoru vyždímal Stránský více napětí, než bylo v předloze, u biografie Steva Jobse se postaral o kongeniální dramatično a dodal audioknize charisma, koneckonců charisma byla jedna z klíčových devíz zakladatele Applu.

Byl jsem proto zvědavý, jak se vypořádá Stránský s adaptací Staříka, který představuje spíše oddechové počtení a byť zakopneme o nejednu mrtvolu, má kniha především bavit absurditou, ne vyvolávat zimotřasy.

Kniha se ve Stránského podání opravdu dobře poslouchá. Přesto se nevyhnu pochybnostem nad tím, jak zvládá Stránský přímou řeč. Výborně se herec vypořádal s ženskými postavami: rozpoznáte pohlaví a přitom se interpret obejde bez nadbytečné ironie či dokonce úsměšku. To s hlasem stařičkého Alana je to složitější. Stránský má dostatečný chraplák a když zahraje unaveného stoletého důhodce, trochu mi tím dere uši. I přes drobné výhrady se domnívám, že Martin Stránský pozvedl knihu Jonase Jonassona o stupínek výš a proto –pokud se na ni chystáte, radím zvolit zvukovou verzi.

Utíkej, Alane, utíkej!

Román samotný je totiž podle mě problematický. První kapitoly mě vyloženě nadchnuly. Měly dynamiku a provokovaly zvědavost, kudy se bude ubírat dobrodružná cesta staříka, který v den svých stých narozenin “uprchl” z domova důhodců. Alan Karlsson měl skvěle našlápnuto. Děj na sebe nabaluje další postavy a Alanovi na záda kromě policie záhy dýchají i gangsteři. Linie, která je tak trochu parodií na detektivky, má šmrnc a to i přesto, že neobsahuje tolik zásadních zvratů. Jenže…

Jenže to by ji nesměl autor rozporcovat. Do staříkova útěku totiž začne vkládat retrospektivní mapování Alanova života a jiných dobrodružtví. Ty už s detektivkou nemají nic společného, zkrátka jde o to, ž Alan Karlsson byl expert na výbušiny a taky šťastlivec, který se nachomýtl u všelijakých důležitých událostí minulého století.

Nejednou jsem si musel vzpomenout na Forresta Gumpa. Pochopitelně jde o jiné médium, ale nápad je to velmi podobný. I na pozadí života Gumpa sledujeme důežté dějinné události. Jenže Forrest, hnaný vnitřní touhou běží za vytčeným cílem, Alan Karlsson se pasivně přesouvá či spíše šourá z místa na místo, ze státu do státu, z kontinentu na kontinent. Potkává diktátory, vládce, odbojáře, známá i neznámá dítka světových dějin, někdy jim pomůže (třeba s výrobou atomové bomby), jindy je podráží (vyzraje na Stalina).

I když se Stránský snaží, aby kniha neplynula, ale cválala tryskem a podbarvuje hlasem místa, která by měla být absurdní, vtipná č i částečně napínavá, měl jsem pocit, že jsem se vydal na procházku se stoletým staříkem –a to doslova.

Hrdina, nebo žoldák?

Procházka to byla notně utahaná a čím dál víc se vlekla. Těšil jsem se na pasáže ze součsnosti, kdy Alan se svým týmem (i se slonicí!) prchá před gangstery, jenž tyto kapitolky byly nepoměně kratší než pohledy do minulosti. A v nich došel autorovi velmi brzy dech.

Dost možná se mi netrefil Jonasson do vkusu, je to dost pravděodobné, uvážíme-li, že z knihy se stal takový trhák. Jenže já si nedokázal vybudovat pozitivní vztah –a to k žádné postavě! Alan by mě být hrdinou, jenž po první hodině poslechu jím pro mě přestal být. Možná tak ještě antihrdinou. Alan je expert na výbušiny, ze kterého se stal de facto žoldák, je mu sice roztomile ukradená politika, ale přesto politiku ovlivňuje a v samotném závěru kývne na nabídku, s níž mám etický problém (neprozrazuji).

Ostatní postavy jsou figurky, které rychle vyblednou a jejich dobrodružná “road movie” ve výsledku vlastně nikam moc nesměřuje a vyústí nakonec do bezradnosti.

Díky za každý nový zvuk

A proto ještě jednou zvolám, ještě že existuje zvukové zpracování. Z knihou bych to do závěru nevydržel, s audioknihou, resp. Martinem Stránským, mi i ty nudné pasáže plynuly svižněji. Jestli vám to stačí jako doporučení, pak směle do toho.

PS: Pro ukázku, jak se s načtením Martin Stránský vypořádal, si zajděte sem.

Soustřeď se - i na tuhle recenzi!

Tue, 11 Dec 2012 00:00:00 +0100

Schválně to zkuste. Zapřeďte se známými hovor na téma efektivita. Co je tou nejcitelnější překážkou, která brzdí výkonnost? Přesně tak - je to neschopnost plně se koncentrovat. Nemusí nutně jít o mentálně náročné projekty, přesto naše myšlení těká a cílová páska se místo přibližování spíše stále vzdaluje. Důvodů, proč má valná většina z nás problém se soustředěním, existuje hned několik – a jejich popis a rozbor můžeme najít i v knize Soustřeď se.

Publikaci s podtitulem Síla cíleného myšlení poprvé sepsal Jurgen Wolff v roce 2008. O koncentraci toho ví dost, neboť se živí kreativní autorskou činností – na svědomí má několik knih a scénářů k televizním seriálům a filmům. Zkušenost s autorskou tvorbou a poznání, co zapřičiňuje duševné roztěkanost, jej dovedlo až k oblasti osobního rozvoje a koučování. Hned zkraje se sluší říct, že Wolff neobjevuje novou pevninu. Literatury na toto téma je dost na to, abychom zapochybovali, zda Wolffovu práci vůbec stojí za to číst.

Dobřesoustředěnýautor

Aniž bych chtěl vyzrazovat pointu tohoto textu, s klidným svědomím knihu hned zkraje doporučím začátečníkům. Tedy lidem, které problém se soustředěním pálí, nebo alespoň zajímá, ale doposud o něm vedli maximálně tak hovory nad šálkem kávy. Máte-li však s jinou literaturou tohoto typu své zkušenosti – a svým způsobem vám i pomohla – může Wolffova publikace pro vás rozšířit břehy, nikoliv objevit nový pramen.

Mně samotného mile překvapila koncepce. Jurgen Wolff totiž chápe pojem “soustředění” opravdu široce. Pozornosti se tak dočkají v samostatných kapitolách například i cíle a návyky. Wolff otevírá téma psychologických aspektů “vlastních brzd”, čili touhy, potřeby, poslání. Dotkne se pozitivního myšlení, v neposlední řadě také jakéhosi vnitřního dialogu se svým alter egem. Ačkoliv stručný výčet připomíná jen abstraktní úvahy, autor umí být velmi cílený (soustředěný…) na oblast svého zájmu. Vypomáhá si jak příběhy, tak především velmi konkrétními pobídkami k zamyšlení. (V knize tak najdete řadu “formulářů” k vyplnění.) Umí velmi dobře doširoka rozprostřené nitky spřádat tak, aby potíže s koncentrací přesně pojmenoval a popsal konkrétní způsoby, jak jim předcházet a jak je řešit.

Pro”obyčejnélidi”

Reklamní nápis na přední straně knihy říká, že kniha poslouží abychom “mobilizovali svou mysl ke skvělým výkonům”. Toho pochopitelně i díky Wolffovi dosáhnout můžeme, přesto si neodpustím zpochybnit nabubřelé propagační prohlášení, které zbytečně devastuje (pro mě nečekaně) autorův civilní a lidský náhled na problém koncentrace. Dost možná si tak kvůli anotacím a sloganům knihu do rukou vezmou přednostně lidé “s kravatou a manžetovými knoflíčky”, ale troufám si říct, že publikace více padne “obyčejným zaměstnancům”, studentům a lidem pracujícím doma nebo přímo lidem v domácnosti.

Vzhledem k tomu, že jsem hned z úvodu upozornil na zacílení knihy (tedy její vhodnost zejména pro nováčky), nezbývá mi postavit Wolffovu práci vedle jiné literatury, která na našem trhu zazářila. Totožné nakladatelství -Computer Press - vydalo kdysi zlomovou publikaci Lea Babauty, evangelizátora minimalismu, nazvanou Síla jednoduchosti. S Wolffovou prací se stýká v oblasti budování návyků a cílů. Babauta sice propaguje ortodoxnější způsoby při osvojování návyků, umí být však rétoricky přesvědčivější. Babautovi vyšla ještě další kniha – Soustředění (nakl. Jan Melvil Publishing) – a ta se, jak u název napovídá, s Wolffovou knihou tématem blíží na 100%. Babauta rozhodně nenahlíží problém koncentrace z tolika úhlů (bod pro Wolffa), umí být ale hutnější, intenzivnější. A to způsobem, který jde ruku v ruce se čtivostí a má skutečnou sílu reálně na čtenáře zapůsobit a vybičovat jej k “akci”.

Zatímco Babauta nabízí pomocnou ruku při řešení akutních obtíží se soustředěním, Wolff vede problém více ze široka a snaží se, abychom přehodnotili a změnili více osobních návyků a dost možná i leccos sami v sobě. A to nemusí být každému po chuti.

AutorJürgen WolffNázev knihySoustřeď se. Síla cíleného myšleníVydavatelComputer PressISBN978-80-251-2974-6Počet stran224Rok vydání2011Původní jazykněmčinaPřekladMartincová, RadkaDopor. cena249 Kč

Malý, ale šikovný

Mon, 03 Dec 2012 00:00:00 +0100

Žijeme v době, kdy i ty běžné činností doprovází přítomnost moderní technologie. Všelijaká udělátka sice mohou vzbuzovat u druhých podezření, že se bez nich ani nepohnete, současně ale dokáží sehrát velmi pozitivní roli – například při budování nových pozitivních návyků.

S nádechem geeka si libuji v hračkách, které přinášejí člověku data, která by buďto musel složitě získávat, nebo by se k nim ani vlastně nedostal. Jednu takovou kategorii hraček představují měřiče pohybu a vůbec naší aktivity. Kde jsou ty časy, kdy jsem obdivně zíral na ručičkový tachometr na svém chlapeckém kole. A když mi jednou kamarád z ulice ukázal své digitální hodinky, které kromě času oznámily majiteli i jeho tepovou frekvenci, padal jsem do kolen. Tehdy jsem si sice neuměl představit, nač by mi to blikající srdíčko na umazaném displeji bylo dobré, nesetřásl jsem však fascinaci ze spojení na pohled běžné techniky a naší biologie. Zůstalo mi to. Tentokrát však vím, k čemu takové mašinky využít. Abych byl konkrétní. Rozhodl jsem se něco dělat pro zlepšení svého zdraví. Součástí této vize se stalo i více pohybu, úmysl byl takový, že začnu ráno běhat. Začal jsem. Dvakrát běžel. Skončil jsem. A pak mě napadlo do svých cílů zapojit moderní technologii…

Chytrý telefon mi umožňoval evidovat trasy, kudy jsem šel, jakou rychlostí (průměrná, největší), počítal spotřebované kalorie, například díky míře stoupání. Ne na vše je ale chytrý telefon ideální. Například už tím, jak vypadá, kolik váží a jak dokáže být křehký. Nabídlo se mi díky doporučení od známých jiné vymoženosti, jmenuje se Fitbit.

Už je to nějaký ten pátek, co jste se mohli na našem webu dozvědět o Fitbitu něco více. Skrze rozhovor s dvojicí mladých lidí, kteří se rozhodli jako jedni z mála v tuzemsku malou chytrou věcičku distribuovat. Nebudu opakovat vymoženosti, nýbrž se rovnou vrhnu na své praktické využití přístroje.

Zpracování

Potrpím si na design a Fitbit mé nároky uspokojil. Nejenže dobře padne do rukou, ale i hezky vypadá. Nečekejte hyperpevné zpracování, pochopitelně že jej tvoří umělá hmota, nikoliv třeba hliník, z toho pramení i nízká váha a také cena. Naštěstí Fitbit za celou dobu mého čtvrtletního uživání nepotkalo žádné neštěstí – nepraskl, nevypral se v pračce. Přesto jsem si navykl jej ještě dávat do “kolíbky”, protože a) za opaskem lépe drží, b) pokud jej zasouváte za okraj kalhot, jejichž materiál není zrovna z pavoučí sítě, může vám přijít znepokojivé, jak se Fitbit rozevírá. Vůli k tomu má jistou “rezervu” při rozevření, přesto se mi zdá, že za gumou mých tepláků bych jej namáhá zybtečně (moc) a třeba by to časem Fitbit odnesl. Manželka však používá Fitbit zásadně bez kolíbky, zatím žádné poškození. Fitbit má displej, při “neaktivování” byste jej téměř ani nenašli, design je hezky ucelený. Zprvu jsem si nastavil, aby mi displej ukazoval i všelijaké povzbuzovací hlášky, znáte to, vyleháváte, vstanete a vezmete Fitbit do rukou a on “zvolá”: Lukas, let’s go! Nyní se spokojím s informacemi o počtu kroků, vystoupaných poschodích, vzdálenosti, o spálených kaloriích a s grafickým znázorněním míry aktivity. Přepíná se jediným tlačítkem, klade trochu odpor.

Měření

Nejsem zrovna soutěživý typ, ale Fitbit k tomu trochu svádí. Můžete si totiž svůj účet otevřít online a spárovat se s kamarády, zapojit se do různých skupin a poměřovat se a poměřovat a poměřovat, dokud vás to nevybičuje k lepším výkonům, nebo totálně nedemotivuje. Já si Fitbit ale pořídil z jiného důvodu, byť i tato forma “zpětné vazby” má něco do sebe a čas od času se na srovnávací statistiky podívám. Měl jsem v úmyslu běhat, ale pro tělo to byl šok a navíc jsem zjistil, že v první řadě potřebuji především začít omezovat pasivní styl – sezení třeba. K tomu je Fitbit naprosto ideální. V jedné moudré odborné knize o mozku jsem se dočetl, že k citelnému omezení rizika “degradace mozku” v budoucnu potřebujeme aktivní způsob života. Nemusí nutně jít o běh, ideální jsou procházky a pohyb, chůze. Doporučuje se zhruba 10000 kroků denně, to není málo, pokud tedy jste zvyklí pracovat jako valná většina – někde od stolu, ať už doma nebo v kanceláři. Na svých stránkách Fitbitu jsem tento cíl měl od počátku nadefinovaný, změřil jsem si přibližnou délku kroku a zistil, že bych měl denně ujít zhruba 8 kilometrů. To taky není málo. Fitbit mě tedy měří a já se kontroluji. Čím se mi všam Fitbit líbí ještě více, to je grafické znázorňování aktivity – pasivní, mírné, střední a vysoké. Každý den tak získávám přesné údaje o tom, kolik mi ta která míra aktivity ukousla času/procent. Ano, snažím se dosahovat cílů v nachozené vzdálenosti, v počtu kroků, ale primárním cílem se mi stalo postupné zmenšování “šedé zóny”, pasivity.

Co dál?

Fitbit umí zaznamenávat váš pohyb – propočitá jej do kroků, do zvdálenosti, vnímá rychlost a má v sobě také funkci rozpoznávat pohyb ve 3D prostoru, takže ví, jestli klesáte, nebo stoupáte. Sedací způsob práce se snažím omezovat tím, že občas při práci na počítači stojím, taky při přednášení. V online rozhraní Fitbitu lze z obsáhlé databáze vybrat speciální aktivitu, nastavíte její start a trvání a přístroj ji započítá. S jízdou na kole je to podobné. Buďto ji manuálně zadáte, nebo využijete jinou službu, třeba Endomondo, která se s Fitbitem sesynchronizuje. Fitbit kromě tohoto také sleduje kvalitu vašeho spánku. Po ulehnutí jej přepnu do nočního režimu, nasadím na látkový pásek na ruku a spím. Statistiky z noci mě hodně zajímají, mnohdy vypovídají o tom, jak moc ve stresu jste a jestli náhodou není třeba začít řešit problémy se spaním. O těch ani přímo nemusíte vědět, máte pocit, že noc byla docela fajn, a pak vás graf Fitbitu přesvědčí o opaku. Propočítává totiž na základě vašeho pohybu kvalitu spaní, míru probouzení (nebo těch velmi křehkých fází) a spočítá procentuální využití spánku. Zatímco manželka takřka vždy přesahuje 90%, já dlouho měl většinou kolem 70-75%, což mě vedlo k hledání příčin. Fitbit má také svoji mobilní aplikaci, ale ta není bůhvíjak extra a navíc není dostupná z českého AppStore. Jde v podstatě o manuální zadávání činností nebo jídla, pakliže jste se rozhodli kokntrolovat i příjem a výdej kalorií.

Doporučit?

Žiju s Fitbitem tři měsíce, přiznávám, počáteční nadšení, neustálá kontrola a poměřování mě již opustily, ale je to vlastně dobře. Nesoustředím se tolik na soutěž, asi ani ne tolik na to, abych opravdu vždy dosahoval vytyčených cílů. Důležitější se pro mne stal aspekt dozoru nad svojí aktivitou, k čemuž statistiky z Fitbitu nabízejí skvělou opěrnou soustavu a zpětnou vazbu. Dostal jsem se do stadia, kdy už si tělo samo říká po pohybu a nenutí mě do něj nízké čísilko na displeji přístroje za opaskem. Online rozhraní služby je velmi přívětivé, instalace přístroje (kvůli spárování) radostně snadná a multiplatformní. Fitbit mi vydrží dva týdny a jeho nabytí zabere snad hodinu. Navíc synchronizace neprobíhá tak, že byste museli přístroj někam zapojovat. Máte-li stojánek přes USB připojený k počítači, změny se synchronizují bezdrátově, kdykoliv jste v jeho blízkosti. Za sebe tedy můžu říct, že se mi Fitbit líbí více než dost.

P.S.: Fitbit k recenzi poskytl obchod iFitbit.cz.

P.P.S.: Podíváte-li se na zahraniční web výrobce, zjistíte, že již existují i další varianty Fitbitu, ty však nemám odzkoušené.

Když sníh studí hrůzou

Mon, 12 Nov 2012 00:00:00 +0100

Svůj letošní první sníh máme ji za sebou, a proto lze s o něco větším klidem publikovat recenzi na nejnovější text norské literární hvězdy Joa Nesbøho.

Nesbø představuje v posledním roce pro nakladatelství Kniha ZLÍN bednu s pokladem. “Zlíňáci” postupně vytahují nové a nové příběhy, jejich pozorným překladem (a očividně fanouškovskou péčí o propagaci) otřásají tuzemskými žebříčky bestsellerů. Kolem norského padesátníka to zkrátka žije, také Knihožrout se mu již speciálně věnoval. Sněhulák je další případ komisaře Harryho Holea a patří mezi nejočekávavější díl z celé série. Ať již díky informaci, že se jeho filmové adaptace má zhostit Martin Scorsese, nebo proto, že zahraniční i domácí blogy a tiskoviny jsou plné chvály a nadšení.

Kdy jsem začal Sněhuláka číst, zavrněl jsem spokojeností podobně, jako když se kočka rozvalí u krbu. Nesbø totiž hned v úvodní kapitole namixoval jistou dávku provokace s tajemnem a vzbudil hodně silná očekávání. A vlastně mi nevadilo, že styl vyprávění neměl daleko k Stephenu Kingovi. Ostatně, srovnání s králem literárního hororu a thrilleru není od věci. Jo Nesbø si ve své novince mnohem víc osvojil dynamičtější “přepínání” mezi jednotlivými ději. Literární forma u Kinga (a v tomto případě i ve Sněhulákovi) asociuje tu filmovou, zvláště využití paralelní či křížové montáže. Účel je jasný. Více čtenáře držet v napětí a jednodušší možnost vyprávění gradovat. I Nesbø nespoléhá pouze na konec a začátek kapitoly, naopak střih bývá mnohdy nečekaný, oddaluje vyústění akce, současně – stejně jako u Kinga – ale není samoúčelný. Ať u jde o “flashbacky”, nebo zkrátka pohled na jiné místo v tentýž čas, odkrývá zase o krapet víc podhoubí celé zápletky, a to včetně psychologických profilů jednotlivých postav.

Norský autor se může pyšnit přitažlivým “ztraceným” hrdinou, detektiv Harry Hole má charisma, a to i přesto, že byste ho s největší pravděpodobností za parťáka nechtěli. Ačkoliv záliba v alkoholu nepředstavuje tentokrát pomyslné těžítko na jedné straně vah, má Hole achillových pat víc. Dovolím si však podotknout, že tentokrát Nesbø vystavěl mnohem napínavější příběh a dávkoval různé (mnohdy zavádějící) informace rafinovaněji, takže nemusel opakovaně komplikovat vývoj děje kvůli Holeovým slabostem či jeho svérázné povaze a způsobu vyšetřování.

Je otázkou, kdy vlastně Sněhuláka číst. Pravděpodobně na jaře či v létě, kdy nehrozí, že byste za oknem zahlédli poletovat sněhové vločky - protože sníh ve Sněhulákovi studí hrůzou. Sněhulák totiž nefiguruje v příběhu jen jako nějaký bubák a nejen předznamenává smrt. Sněhulák JE smrt. Hezké zimní čtení - a raději si zamkněte, až za okny uvidíte poletovat vločky…

AutorJo NesbøNázev knihySněhulákVydavatelKniha ZlínISBN978-80-87497-45-6Počet stran516Rok vydání2012Původní názevSnomannenPůvodní jazyknorštinaPřekladKrištůfková, KateřinaDopor. cena399 Kč

Digitální pero jako efektivní řešení

Thu, 08 Nov 2012 00:00:00 +0100

Na digitálních technologiích je kouzelné to, že díky nim se můžeme vracet k nástrojům, o nichž by si někdo myslel, že jim zvoní hrana. Jednoho z pomocníků, jenž toto hezky dokládá, představuje digitální pero.

Možná patříte do kategorie, která za papírem a tužkou nepláče. Všechny poznámky si bez patosu zaznamenáváte skrze klepání do kláves či klepání na sklo do elektronických zápisníků, ať už v notebooku či v tabletu.

Možná vám ale papírové bloky voní. Třeba se rádi dotýkáte jednotlivých listů, nebo píšete zkrátka rukou mnohem rychleji. Důvodů, proč i vrcholoví manažeři nosí při sobě blok a pero, bychom našli mnohem více.

Psaní rukou pomáhá našemu mozku

Chcete-li jej rozvíjet a starat se o to, aby mezi sebou fungovala různá centra, s klávesnicí na počítači toho nedocílíte. Pokud však vezmete do ruky pero a jednotlivá slova utváříte vy sami, dopřejete mozku “masáž”. Zatímco při vzniku písmena elektronickou cestou si stačí písmeno představit a jediným klepnutím jej “udělat”, při psaní rukou se stáváte kreativní bytostí. Každé písmeno je směsí různých čar, každá čára však přichází “odjinud”. Mozek je tak při psaní rukou mnohem aktivnější a zjednodušeně bychom mohli říci, že touto kreativní činností pečujeme o jeho zdraví.

Ruční poznámky také umožňují kvalitnější zanášení do naší paměti – kupříkladu myšlenkové mapy, které touto cestou vzniknou, provedou “očistu” mysli a uspořádají i hluboko ukrytá data.

Psaní do bloků má ale i mnohe prozaičtější důvod. Na schůzích papír a tužka vypadá elegantněji (a dle zkušeností také slušněji) než notebook, navíc lze do poznámek i kreslit, propojovat levou a pravou hemisféru.

Jak spojit pero a funkce elektronických poznámek?

Na svých školení se opakovaně setkávám s hledáním odpovědi na otázku – co ale s ručně vytvořenými poznámkami dělat? Lidem vyhovují, když však přijde řada na zálohování, neřkuli na dohledávání, nastává problém. A pochopitelně že i nasdílet poznámky z porady nemusí být zrovna snadné.

Někdo to řeší skenováním, jiný dokonce přepisováním. Přitom stačí málo…

Digitální pero – Skepse byla zbytečná

Přiznávám, že jsem k digitálnímu peru byl notně skeptický. Ne snad, že by nedokázalo převést to, co napíši, do počítače. Ale k tomu by mi vlastně mohl stačit skener. Nezdálo se mi, že by dokázalo pero, resp. následně software dostatečně citlivě nasnímat pohyb tuhy a přelouskat mé (české) písmo do elektronického tvaru.

Netestoval jsem různé značky, do rukou se mi dostalo zatím jen jedno. Vybral jsem si jej proto, že ke psaní nepotřebujete žádný speciální (a ano, drahý) papírový blok. Chci totiž psát kamkoliv, třeba do moleskinů, do sešitů či na obyčejný list papíru. Mnou testované pero IntelliPen to umožňuje, protože má k sobě speciální “sponu”. Tu lze připevnit na váš blok či papír a právě tato spona se postará o to, aby bylo pero snímáno co nejlépe.

Už hned první pokusy mě mile překvapily. Zjistil jsem (i návod o tom ale píše), že není vhodné psát příliš blízko spony – chce to zhruba 2 cm odstup, také nemá smysl zasahovat zpětně do již napsaného. Když dáte pauzu, stačí poté vzít pero do rukou a spona se zase aktivuje a pokračuje tam, kde jste přestali. Pokud ale sponu vypnete, vytvoří se nový soubor (nová poznámka). Když ji pouze na chvíli odepnete, zůstáváte v jedné poznámce/souboru, ale nové slovo začíná již na další straně dokumentu.

Zvyknout si na držení pera není těžké, u hrotu jsem propisku stejně nikdy nedržel, na náklon spona není tak náchylná, jak jsem se obával. Zprvu jsem nervózně na tuhu tlačil, ale stačí pohybovat přirozeně, klidně i rychle, spona vše registruje a software vyhodnotí.

Některé své pokusy zde ukáži, abyste si udělali představu.

Demonstrace schopností aplikace a toho, nač si dát ze začátku pozor.
Pravá část zobrazuje váš napsaný text, levá digitální text po konvertování.
1) Budete-li psát příliš blízko spony, nenasnímá se psaní dobře a aplikace text převede s chybami.
2) Pokud píšete některá písmena nečitelně, může dojít k omylům. Mnohém však lze předejít, naučíteli pomocí speciálního “trenéra” aplikaci vašemu písmu.
3) Pokud chcete převést kromě textu i obrázky tak, aby z nich nebyly “klikyháky”, je nutné nastavení konvertování v aplikaci o tuto rozšířit (potvrdit).

Spojení dvou světů

K peru IntelliPen jsou také speciální aplikace, jedna notně obyčejná, druhá šikovná – umí řadu jazyků, další lze doinstalovat zdarma, s češtinou a ani slovenštinou není problém. Aplikace MyScript Notes má k sobě také speciálního “trenéra”, který může vyhodnotit váš dokument a vy jej tak naučit některá svá písmena – já kupříkladu mám občas tendenci psát malé tiskací r stejně jako v.

Právě v možnosti konvertování ručně psaného písma do elektronické podoby vidím hlavní smysl digitálního pera. Rád si dělám poznámky – během telefonování, rozhovorů, nápady, postřehy… ale skenovat či fotit si je pro další práci se mi nechtělo. Nyní lze snadno z ručně psaného textu dostat elektronickou poznámku, vytvořit z ní textový dokument, nebo si to “šoupnout” do Evernote či odeslat vše jako tělo e-mailu.

Byla zde zmínka i o myšlenkových mapách či obrázcích. Software dodávaný k IntelliPenu umožňuje tři typy konvertování, které lze namixovat. Buďto převede napsanou poznámku jako text, nebo umí číst a pracovat i se základními geometrickými tvary (vyladí je a udělá z nich tzv. “shape”, které známe z textových editorů), nebo zkrátka bere i ty grafické prvky, které nezná. Můžete tak třeba mít myšlenkovou mapu, která bude zachvávat vaši ručně kreslenou podobu, ale slova na větvích budou převedena do elektronického textu… Tady však pozor na sklon slov, resp. písmen, při psaní digitálním perem se totiž doporučuje držet podobný směr, velikost, vzdálenost, což je logické, neboť “spona” rozpoznává nová slova ve větě, ale také nový odstavec či třeba vynechaný řádek.

Nejen pero, ale také myš. Nejen psát, ale také kreslit.

IntelliPen obchází tedy skener, umožňuje vám, abyste nadále psali rukou, ale neměli obavu o archivaci informací, mohli vše sdílet, či rychle v poznámkách hledat. Pro ty, kteří rádi kreslí, samozřejmě představuje IntelliPen i způsob, jak si čmrkat na papír a následně se pak na své dílo podívat v elektronické podobě. Zde ale stejně tak poslouží skener. To už je mnohem lepší další funkce pera. Pokud je totiž spona připojena k notebooku/PC, stává se digitální pero i myší a perem současně. Zkoušel jsem funkci při práci s aplikací Skitch. Když totiž chcete něco kreslit přímo na notebooku/PC, bývá práce s trackpadem či myší nešikovná. S perem můžete buďto pohybovat nad papírem (před sponou) a kreslit jen digitálně, nebo zkrátka kreslit obrázek na papír a současně jej kreslit ve speciální aplikaci na kreslení – a tam také vybarvovat apod.

Provedení pera, které jsem měl možnost testovat, sice nevzbuzuje pocit, že vydrží na věčné časy (je z plastu), na straně druhé oceňuji tvar, kdy se dobře drží, a lehkost. Spona se nabíjí připojením přes USB do počítače, pero má prostor na dvě malé baterky. Obával jsem se, že když zde nevznikají náklady s nakupováním speciálních bloků, bude to tuha, která nám v budoucnu opakovaně zatřese s peněženkou. Ale jde vlastně o docela obyčejnou tuhu do kuličkového pera, kterou pinzetou vytáhnete z těla IntelliPenu a novou zase pinzetou zasunete dovnitř.

Pochopitelně vás bude zajímat možnost zakoupení, resp. cena. Pero je distribuováno na českém i slovenském trhu (informace zde) a vyjde vás na 100 EUR.

Budete-li mít nějaké dotazy, napište je sem do komentářů, pokusím se na vše odpovědět.

P.S.: Doporučuji na YouTube speciální kanál pera IntelliPen, abyste si udělali obrázek o jeho využití.

MOJO aneb Když záříme zevnitř ven

Tue, 06 Nov 2012 00:00:00 +0100

Vměstnat do jednoho slova zcela zásadní aspekt spokojeného a úspěšného života hraničí s bláznovstvím, ale svědčí také o troufalosti a chytrém marketingu. Přebal s verzálkami seřazenými do podivného (ale dobře znějícího) slova MOJO totiž zaujme. A kdykoliv budete chtít někoho zasvětit do cesty za naplněním, ať už v kariéři nebo osobním životě, s MOJO vám to půjde lépe.

Pochopitelně ale autor knihy Marshall Goldsmith dlouho neotálí a předkládá definici: Jde o pozitivní přístup ke všemu, čím se právě zabýváme. Vychází zevnitř a vyzařuje navenek.

Ano, zní to jednoduše, voní samozřejmostí. Ovšem dopracovat se nejen k definici, ale především (a tím se publikace zabývá) k implementaci do svého skutečného běžného fungování, to už představuje Mount Everest.

Dříve než Goldsmith začne dávat tipy, jak Everestem zdolat, pojmenuje základní kameny Mojo. První dvě části knížky představují docela hutné čtivo. Zapomeňte na stránky s řadou formulářků a obrázků, z odstavců neprýští ani – pro mnohé motivační knihy tak typické – zdůrazňování, jak už máte úspěch na dosah, jak stačí jen krůček a všechno může být lepší a krásnější. Marshall se drží při zemi a naopak se snaží tuto půdu pod nohama správně “podusat”, aby byla pevná.

Jestliže totiž používá formulaci “vychází zevnitř a vyzařuje navenek”, obrací se na nás, abychom řešili sami sebe a své vnitřní pohnutky. Kupříkladu spokojenost sama se sebou, hledání smyslu (raději než konkrétních cílů). Čas od času sáhne k záludným otázkám, které znejistí – chtěli byste být chytřejší, nebo efektivnější?

Marshall jako kouč totiž málokdy vyloženě radí, natož aby nabízel rychlá řešení. Vykládá a při tom se buď ptá, nebo popíchne čtenáře, aby si otázku položil sám.

Psát konkrétněji o knize typu MOJO tak, abych vynechal své vlastní dojmy a vlastně celkově sebe, dost možné není. Jak už samotný záhadný pojem napovídá, jedná se vždy o konkrétního čtenáře, který knihu pročítá. Aplikoval jsem tedy při čtení co nejvíce své dosavadní zkušenosti se sebou samým a s tím, jak se chovám k okolí a jak třeba okolí vnímá mě. Kniha mi s největší pravděpodobností nijak život nezmění, na to snad ani nemá ambice. Přesto mě zaujaly například postřehy na téma, do jaké míry nás může zatížit nejen minulost, ale i budoucnost. A s tím související schopnost nechat věci plavat, čili jisté smíření.

Goldsmith mě pobídl k hlubší sebereflexi – nejen sebe sama, ale konkrétních činností, kterými se zabývám. Jak bych je ohodnotil nejen na škále uspokojení, ale třeba taky kompetencí, které k nim (ne)mám. Nutno přiznat, že ale takovou sebereflexi provádím pravidelně a MOJO mi spíš nabídla další podpůrný materiál – nové otázky, které jsem si položil.

Vlastně tím teď již přímo naznačuji, že MOJO toho nemusí nabídnout čtenáři mnoho. V ideálním případě ji chytne do rukou člověk zcela nespokojený s tím, co dělá, kde je (a případně kdo je). Tehdy lze předpokládat, že ho Goldmisthova kniha výrazným způsobem může popostrčit. Pakliže hledáte spíše další inspirativní zdroje, MOJO vám utřídí některé myšlenky, částečně obohatí argumentaci, pokud si budete sami chtít zahrát na kouče. Nic víc.

Při četbě se tak může dostavit pocit zklamání. Něco mi říká, že Goldsmith bude několikanásobně lepší kouč než spisovatel, byť má dlouholetou autorskou zkušenost a v úvodu knihy jeho práci doporučuje velká řada významných osobností. Například David Allen, který představil světu metodu Getting Things Done (Mít vše hotovo) a který obdobně jako Goldsmith není zrovna mistr slova. Allen však na rozdíl od Goldsmithe v publikaci Mít vše hotovo jde co nejpříměji ke stručnému popsání své metody a nehrozí, že by čtenáře vodil mnoha bludišti či ho nechal zachvátit nudou. (V rámci spravedlnosti je ale třeba poznamenat, že jeho druhý text, Aby vše klapalo, působí o poznání pomaleji)

Vzhledem k tomu, že se Goldsmith nezabývá metodikou, ale hloubáním v našem Já, jeho text je mnohem zapeklitější a tempo pozvolné. hrozí ještě více. Ruku na srdce, ani on, ani Stephen Covey, který světu dal tak významnou knihu jako 7 návyků skutečně efektivních lidí, nepředstavoval literáta, jehož styl vyloženě baví a četba se tak stává potěšením.

K MOJO by proto bylo lepší přistupovat s jistou mírou skepse a ideálně ve stavu, kdy vás skutečně vaše práce nebo osobní život nenaplňuje, byť třeba jen v určitých aspektech. Pak se může kniha odměnit minimálně rozvířením hladiny. A jak to známe i z přírody, malé vlnky dokáží vybudit hladinu k několikanásobně větším… to už ale nebude záležitostí Goldsmitha, ale pouze každého jednotlivce.

AutorMarshall Goldsmith a Mark ReiterNázev knihyMojo - Jak najít naplnění v kariéře i osobním životěVydavatelComputer PressISBN978-80-251-3257-9Počet stran216Rok vydání2011Původní jazykangličtinaDopor. cena299 Kč

Mé večery s Amosem

Thu, 01 Nov 2012 00:00:00 +0100

Na to jméno jsem narážel coby (ne)poslušný žák a student opakovaně. Bylo skloňováno v superlativech, což mě však nikdy nepřimělo některou z jeho prací vzít do ruky, natož si ji přečíst. Pak ale přišel zlom. Začala ve mně hlodat zvědavost, dost možná vyživovaná faktem, že jsem se sám stal členem spolku učitelů – a ti si div Amosem nepotiskují trika namísto Che Guevary. Co všechno se tedy v díle Jana Amose Komenského ukrývá?

Jednotlivé texty lze snadno dohledat v knihovnách, ale protož jsem alergický na prach, rozhodl jsem se vyhledat je na internetu. Shodou okolností jsem však narazil na jinou variantu – na webu Audioteka.cz jsem totiž Komenského objevil v MP3 …

Vydavatelství Integrál Brno zpracovalo do šesti a půl hodinové nahrávky výtah toho nejzásadnějšího, co Komenský sepsal. JejichBreviář myšenek J.A.K. tak představuje skvělou příležtost, kterak nasát to podstatné. Sice mě mrzí, že zde byla upozaděna jeho díla pedagogická, se zájmem jsem však věnoval několik večerů poslechu dílčích částí sedmi knih a bonusové kapitolce myšenek, kterýmiKomenský reflektuje sám sebe.

Upřímně, vstřebávat Komenského bylo složitější, než jsem myslel. Do značné míry za to může jazyk; nejen jeho dobovost, ale pochopitelně také květnatost. Komenský, ač ne přímo poeta, vypráví skrze básnické obrazy. Jeho přirovnání jsem musel buďto několikrát v mysli obracet, nebo jsem se dokonce nechal strhnout melodičností a poslouchal přednes spíš jako jistou hudební formu. K tomu by nejspíš nedošlo, kdybych bych daná díla četl. Při poslechu ale dostává výběr z Komenského poněkud jiný rozměr, zvláště když se v Breviáři střídá sedmero profesionálů s opravdu výborným přednesem. (Mimochodem jde o dobrou strategii, která celou audioknihu ožvuje.)

A v neposlední řadě může za zápas s Komenským i hutnost a charakter jeho úvah. Zatímco jeho pedagogická díla se nesou ve více přízemní rovině, Labyrint světa a ráj srdce, Cesta světla či třeba Hlubina bezpečnosti vyžaduje nejen alespoň základní orientaci ve filozofii, ale také jisté zasvěcení (a otevření se) duchovním tématů.

Př poslechu jsem několikrát uvažval, do jaké míry má audiozpracování (a de facto Komenský jako takový) co říci laikům a obyčejným zvědavcům. Argumentem pro je bezesporu jeho aktuálnost – ano, mnohé z toho, co v sedmnáctém století Jan Amos Komenskýnadnesl, můžeme bez obav vztáhnout na dnešek. Demoralizace, zápas dobra se zlem, důraz na etiku a principy, které bychom neměli podřizovat konzumnosti. Komenský formuluje obecně platné teze o síle lidského ducha (pakliže se řídí principy) a o nápomoci Boha, což zachovává jeho aktuálnost.

Na straně druhé nemusí nutně uspokojit člověka, který se více ptá, než poslouchá. Pokud posluchači dělá problém přijmout (v dobovém kontextu pevně ukotvené) základní teze víry a při slově “bůh”se osypává, Komenskému neporozumí – nebo jej zkrátka principiálně odmítne. Podíváme-li se na to, kdy svá díla Komenský psal, je pochopitelné, že odkaz na Boha bude intenzivní. A že řešení nachází Komenský často právě (a jen) v něm, ve víře a v pokorném odevzdání se vyššímu smyslu.

Hodnocení Breviáře myšlenek Jana Amose Komenského se proto sluší vztáhnout ke kontextu, v jakém jednotlivé práce vznikaly. Baroko, tragédie, které Komenského potkávaly až s ničivou pravidelností, bouřlivost politických vln, rozpětí mezi bohatými a chudými… Detailnější poznání života Komenského a jeho doby významně ulehčí vstup do poslechu audioknihy, stejně tak
ospravedlní jeho častý únik k Bohu.

Lze pochybovat, že by se Breviář stal na Audiotéce hitem, jeho poslech vašk smysl dává. Po kouscích, v klidu, jako podklad k rozjímání o labyrintu světa …

AutorJan Amos Komenský, Milan FriedlNázev knihyBreviář myšlenek Jana Amose KomenskéhoVydavatelIntegrál BrnoRok vydání2012Původní názevBreviář myšlenek Jana Amose KomenskéhoPůvodní jazykčeskýDopor. cena190 Kč