Rychlá palba

Česká sci-fi zná Štepána Kopřivu coby „odzkoušeného“ autora, jenže jeho nejnovější počin se začal bratříčkovat s naprosto odlišným žánrem – detektivkou. A ejhle, vypadá to, že by si Kopřiva mezi policajty a kriminálníky měl odskakovat časteji!

Nekamarádím se s rychločtením, přesto v případě Rychlopalby by se o něm v mém případě snad i dalo mluvit. Za slunné soboty jsem na pampeliškami provoněné zahradě vpadl do osidel bezmála čtyřsetstránkového románu, odbíhal jsem od něj jen v potřebě přežít (jídlo a tak, však víte). Nechce se mi přímo říct, že by tou magnetickou silou disponovala samotná detektivní zápletka – byla bezpochyby znepokojivá, ale už si to se mnou rozdalo pár severských thrillerů, čili Kopřiva nešokoval a vlastně ani tolik nenapínal.

Mnohem impozantněji v jeho textu funguje samotný jazyk a způsob, jak s ním pracuje, aby čechral náš zájem o hlavního hrdinu. S ním se chcete i nechcete identifikovat, rozhodně vám bude připadat uvěřitelný a tak hezky česky obyčejný. Může za to všudypřítomná ironie. Kopřiva ji vtlačuje mezi přídavná a podstatná jména (až toho je někdy moc), do úst hrdinovi i do jeho hlavy (kniha je totiž v ich-formě), do konceptu románu jako takového. Autor však zná míru, a tak román není žánrovou parodií, za kterou by se mohla skrýt neznalost pravidel, nýbrž hrdým představitel detektivek a kriminálek, které spíše navazují na americkou drsnou školu.

 

celá recenze k přečtení zde

Navigate