Třikrát česká audiokniha

S přicházející zimou se na pultech Audiotéky.cz objevily tři kousky, jejichž autory pojí země původu. Rozhodl jsem se tyto tři české novinky poslechnout jednu po druhé a své postřehy vložit do jednoho uceleného textu.

Nejprve se mi do ucha dostala Rothschildova flaška, útlá novela Petra Šabacha. Jeho tvořivost znám především skrze filmové adaptace, o které se stará Jan Hřebejk, přesto jeho pábitelský styl vyprávění mi vlastně vyhovuje více, než režijní Hřebejkova práce. V Rothschildově flašce se hrdinou stává důchodce a to důchodce, který se vydává na cestu, aby odkryl něco, co by snad mohlo mít spojitost s detektivním žánrem. Upřímně, detektivka mi z toho zrovna dvakrát nevystupovala. A různá přirovnávání (nevím, odkud se vzala) k hitu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel poněkud pokulhávala, neboť Šabach se příliš na nějakou akčnost nesoustředí, spíše (jak je zvykem) vrší různé kamínky vzpomínek – událostí, postřehů, dojmů. Toto samo o sobě mi bylo docela sympatické, na straně druhé pevnější pojítko by mi napomohlo se více při poslechu neztrácet a těšit se na další kapitoly. Jsem rád, že Flaška není jako Stoletý stařík, protože ten se mi nelíbil, ale současně se ani nedomnívám, že by byla tak spisovatelsky vybroušená, jak se někde v anotacích dočteme.

Co opravdu poslechu pomáhalo, to byl přednes Miroslava Táborského. Jeho hlas patří mezi ty mé nejoblíbenější. Jen jsem pořád čekal na nějakého lva, za což ale může velmi silné emoce (pozitivní), které doprovázely můj poslech ságy o Narnie, kterou Táborský také načetl. Táborskému se velmi dobře podařilo překlopit neúnavné vyprávění a vrstvení historek, jako by snad se ani neměl kdy nadechnout – přesto je vše čisté, srozumitelné.

 

Jakmile skončila Rotshildova flaška, přehodil jsem výhybku. Najednou tu bylo opravdu žánrově bravurně zvládnutá detektivka – Mlýn na mumie. Petr Stančík za ni dostal hlavní cenu za prózu v rámci Magnesie Litery 2015. Jeho text si zaslouží opakovaný poslech, ostatně psal o tom ve své recenzi i Jakub Horák. Proč? Stančík si hraje se slovem a s literaturou jako takovou. S brakem a tím, co by naopak mělo být vnímáno jako „vznešené“. Dává prostor mystifikaci, potkáváme různé známé historické osobnosti, pohybujeme se v prostoru, který má své reálné základy, ale Stančík se nebojí do nich vsouvat mystéria a vtípky, které pomrkávají a vedou nás přeci jen někam na pomezí literatury faktu, beletrie a strašidelných báchorek.

V případě Mlýnu na mumie jsem moc rád, že jsem ji poslouchal a nečetl. Pod režijním vedením Dimitrije Dudíka se totiž audiokniha proměnila v horkého kandidáta na vítěze příští Audioknihy roku. Nejde o nějaké kejkle se zvukem, byť mezikapitolové pasáže s chórem a přednesem Zdeňka Maryšky fungují výtečně. Jde o pochopení nálady textu, kterou kongeniálně interpretuje Ivan Řezáč. Prostě zážitek.

A na samotný závěr jsem si „dal“ Chytré pohádky Jiřího Žáčka. Ty jsem měl v úmyslu si koupit v tištěné podobě, nakonec zvítězil argument, že ve zvukové verzi jim dává hlas Oldřich Kaiser. A jeho je radost poslouchat. Inteligentnost, nápaditost a schopnost na velmi malé ploše odvyprávět nemalý děj či poselství – to vše Žáčka dlouhodobě charakterizuje. Platí to i u Chytrých pohádek. Při poslechu máte pocit, jako by snad jeho pohádky existovaly na světě století, mají v sobě onu „dávnověkou moudrost“, na straně druhé každá z nich (byť některá více, jiná méně) tne do živého, aktuálního. Většinou si Žáček bere na paškál různé morální neduhy současné společnosti, ačkoliv o ní jako takové nepadne ani zmínka. Chytré pohádkypak v „rukou“ Kaisera svou kvalitu ještě povyšují a představují audioknihu, kterou nemusíte pouštět jenom dětem. Věřte, stojí za to ji mít.

Navigate