Třikrát Qatsi

Godfrey Reggio za dvacet let natočil pouze tři celovečerní projekty. Ale i ty mu stačily, aby si své jméno vytesal do pomyslného kamene dějin. Nyní celá Qqatsi trilogie vychází na DVD i Blu-Ray discích.

Když se v roce 1982 Koyaanisqatsi začalo objevoval na filmových festivalech, pro diváky působila Reggiova prvotina jako zjevení. Bezmála hodinu a půl dlouhá obrazová meditace, která v překladu z indiánské řeči kmene Hopi znamená nevyvážený život, předkládala uhrančivou, leč notně chmurnou báseň o lidské civilizaci. Úvodní sekvence dává tušit, že Země poskytuje lidmi nedotčená zákoutí, kde dýchá čas v souladu s krajinou. Jenže hned poté přicházejí do záběrů výdobytky lidské civilizace, něco se začíná narušovat, lámat, zahalovat do tmy a smogu, kterým problikávají světla budov. Koyaanisqatsi se očividně soustředí pouze na západní společnost (americkou?), skrze kterou velmi jasně Reggio upozorňuje na vzdalování od původních kořenů. Jeho filozofická úvaha nedává příliš prostoru pro optimistickou vizi moderní společnosti. Zatím bez přímých ukázek toho nejhoršího, co člověk může udělat, přesto s neskrývanou kritikou podivného způsobu života. Z jednotlivých pasáží na vás bude dýchat pochybnost, zda jsme se (zda vy jste se) vydali správnou cestou. Reggio ale soustředěním na ty špinavější aspekty života/civilizace nedává příliš možnost dohledávat pozitiva. Jeho apel tehdy, stejně jako dnes, jde ruku v ruce s potřebou radikálně podtrhávat neduhy, kterými likvidujeme to, co nám bylo dáno. Což v sobě nese možnou nesnesitelnost pro černobílé, tendenční vidění problému.

Koyaanisqatsi však obsahuje natolik bravurní práci se střihem a obrazovými kompozicemi a sladěnost s hudební partiturou Phillipa Glasse, že tendenčnost nevnímáme jako důvod ke zlobě. Naopak ladí se žánrem: jde o obrazovou esej s jasně formulovaným názorem, podepřeným konkrétními záběry.

Projekt trval šest let, pokračování, Powaqqatsi z roku 1988, bylo vzhledem k obrovské šíři lokací ještě náročnější. Divácky tento díl, v překladu značící něco jako život v proměnách, má mnohem vstřícnější stavbu a volbu záběrů. Reggio minimálně z poloviny ukazuje život na nejrůznějších místech světa, život mnoha kultur, v návaznosti na rozdílné (v mnohém si ale vzájemně podobné) zvyky a náboženství. Pochopitelně že takové exkurze svým vizuálem působí poutavěji, až ve vás autor vzbudí (zcela jistě úmyslně) chuť jít na hlavě přenášet těžké balíky podél mořského pobřeží za svitu vycházejícícho slunce. Reggio umně (čti manipulativně) sestaví pásmo krásných obrazů ze života na venkově, osadách, v přírodě, aby nás poté bodl mezi žebra sekvencemi civilizovaných měst, kde ulice zaplňuje špína, smog či chudoba. Znovu si vypomáhá přeurbanizovanou společností, technologiemi, které spíše škodí, médii, jejíž obsah v Reggiově sestřihu skutečně působí jako zvrácená karikatura světa, než jako něco, co by mohlo odrážet kulturní živočichy. Znovu bychom mohli i druhému dílu vyčítat tendenční postrkování jasného vzorce, Reggiův úmysl vyprovokovat pomocí extrémů však funguje a nepůsobí jako kýč, protože na to je příliš dobrý filmař s příliš jasnými fakty opodstatňující skepsi k současnému chování člověka. A ačkoliv v Powaqqatsi najdeme řádově více krásných obrazů, ještě lépe vyladěnou soudružnost s Glassovou muzikou, může někdy překážet Reggiova místy nesnesitelná chuť jít až na hranu/za hranu. Zpomalené záběry, které i pět minut ukazují něčí pochod bahnem, nebo žmoulání obličeje, sice svým protažením postrkují k hledání skrytějších významů, současně mohou už v určitých případech začít otravovat či zpomalovat celek. Stejně jako nekonečné záběry proudících automobilů v první části trilogie.

Po delší odmlce, v roce 2002, přišel Godfrey Reggio s třetím dílkem. Koncept Naqoyqqatsi opět prozradí už překlad: život jako boj. Tentokrát nám režisér nedává ani nahlédnout do harmonického protipólu k tomu, co hodlá kritizovat. Sledujeme osmdesát minut deziluze a rozkladu hodnot, kdy pomlsný lesk slávy, zbraně či moderní technologie působí jako rez. Paradoxně právě v tomto nejpřímějším díle, postaveném jen na tom zlém, zní Glassova hudba nejklidněji a melodicky. Snad proto, aby Reggio umocnil smutek, který z filmu plyne. (Údajně však režisérovi jde o katarzi, nikoliv o propad do bezvýchodnosti.) Paradox Naqoyqqatsinabízí i z formálního hlediska. Zatímco obsahem Reggio kritizuje svět jedniček a nul, post-úprav reality, zkreslení, mutaci, klonování… svůj film vizuálně tentokrát utváří výhradně v postprodukci. Prakticky zde nenajdeme jediný záběr či sekvenci (až na pár výjimek), kdy by kamera bez úprav zachycovala svět takový, jak jej vidíme. Materiál přebarvuje, využívá všemožných inverzí, duplikací, masek… Najednou tak může celé dílo působit odměřeně, vykonstruovaně a zcela mimo realitu. Možná že triky hodlal Reggio ukázat na onu umělost, v níž žijeme, že vlastně realita jako taková ani není, nebo ji zcela utváří technologie. Nebo se zde pouze projevila absence tvůrčí energie a obava, že potřetí by stejný model už nemohl fungovat?

Qqatsi trilogii nelze zcela bez rozmyslu doporučit. Jde o tak specifický druh podívané (postavený navíc na zcela konkrétně vyprofilovaném tématu a názoru k němu), že si bude své diváky hledat. Celovečerní obrazové úvahy v době, kdy na youtube dokážeme pozřít ochotně maximálně pětiminutovku, nebudou mít do domácností snadnou cestu. Na stranu druhou poslouží jako zajímavý materiál k diskuzím, ke konfrontacím postojů (třeba ve školách), nebo ke studiím obrazových kompozic a střihové skladby. Reggio se s ní zapsal do dějin, což však nemusí nutně znamenat, že se vám bude trilogie líbit. I každý z dílů je díky členění na sekvence kvalitativně rozkolísaný, totéž platí o trilogii jako takové. Pokud se jí ale otevřete, vězte, že s ohledem na obrazovou a zvukovou nosnost díla, jí bezpochyby mnohem více sluší vydání na modrých discích

 

Qatsi trilogie na blu-ray, qatsi trilogie na DVD

Navigate