Začínám mít problém s Nesbem

Málokdo zastupuje přímočarou krutost severské krimi četby jako Jo Nesbø. Norského beletristu definuje zejména série s detektivem Harrym Holem. Tu sice předloni hodlal Nesbø svou Policií uzavřít, přesto s příchodem májových dní přichází v pořadí jedenáctý objemný svazek. Že nebude Nesbø čtenáře v Žízni nikterak šetřit jednoznačně odkryje už v expozici.

Hned z úvoduse sluší přiznat, že kdovíjak velký fanda Harryho Holea nejsem. Z předchozích deseti dílů se mi více líbila sotva polovina. A vlastně se mi ani nezapalují lýtka, kdykoliv přijde řeč na severské thrillery. Tomuto boomu jsem nejenže nepodlehl, ale doposud ještě ani neporozuměl. Přesto to zvědavější Já zvítězilo a do Žízně jsem se pustil. A hned v závěsu za tímto doznáním přidám ještě jedno: nový Nesbø se mi četl skutečně dobře, pětistovkou stran jsem prošel až překvapivě rychle. Tento norský „krimi mág“ to se slovem zkrátka umí. Popisům dává dostatečné místo na to, abych se coby čtenář uměl dobře zorientovat v prostoru, ale také nasál nemálo informací o všech podstatných postavách. Na straně druhé popisy neplýtvá, aby zbylo místo na dialogy (a ty umí Nesbø ze všeho nejvíc!) a pochopitelně na vystižení samotné akce. Na nudu prostě zapomeňte, stejně tak na chvíle, kdy se do čtení musíte přemlouvat.

Přidám další plusko. Žízeň má atraktivní zápletku, konstrukce není zrovna snadno dešifrovatelná a záporák budí děs. A pochopitelně, protože zde vystupuje Harry Hole, vás nezklame ani ústřední postava detektiva, byť na své si nemálo přijdou i další hrdinové. Všichni životní, věrohodní, žádné zbytečné figury, které se hodí do románové šachové partie.

A teď tedy přejděme k tomu stinnému… Těžko může překvapit fakt, že čtete-li tvorbu Jo Nesba pravidelně, neřkuli severskou krimi jako takovou, budete mnohem schopnější rozpoznávat cestičku, kudy vypravěč teprve půjde. Nebo možná nebudete přímo předvídat, ale přesto vás některé zvraty tolik nepřekvapí. Nesbø se sice snaží a dává i „slepé směrovky“, ale i tak…

Vlastně by mi toto zrovna moc nevadilo, vždyť jsem po Žízni sáhl především proto, abych si odpočinul. O něco složitěji se to však má s mírou násilí. Nesbø s ní má „problém“ a právě u jedenácté „holeovky“ jsem si několikrát řekl, proč takové knihy vlastně píše – a proč je mám vůbec číst? Kde se bere ta fascinace zločinem? A proč má tenhle vlastně sympatický Nor tendenci vybírat si navíc takové, které jsou odpudivé a fyzicky se nás až nepříjemně přímo dotýkají? Kde končí žánrová literatura, která svým způsobem reflektuje tu horší podobu našeho světa, a začíná samoúčelná radost ze schopnosti šokovat?

Ano, je to tak, já si současně u čtení Žízně odpočíval, stejně tak se cítil zatlačen do prostředí, v němž se už necítím coby čtenář komfortně. A nevnímám tuto nekomfortnost jako krok mimo pohodlí, ale jako situaci, kdy se mnou autor manipuluje s jistým zvráceným potěšením.
Jestliže jste nikdy obdobné pocity nenabyli, pak vězte, že Žízeň se vám bude náramně líbit. Pokud se ve vás perou výše popsané dva póly čtení, dost možná to bude váš poslední Hole.

Téma/Příběh
Vyprávění
Literární styl
Grafické zpracování
Průměr

Název:
Žízeň
Autor: Jo Nesbø
Rok vydání: 2017, 1. vydání
Počet stran: 475
Nakladatelství: Kniha ZLÍN
Překlad: Kateřina Kryštůvková
Edice: Krimi a thrillery
Vydání knihy: vázaná, e-book
ISBN: 978-80-7473-533-2

 

 

Navigate